Filip Pařížský

Po smrti svého otce v roce 1842 postoupil Filip na pozici následníka trůnu svého dědečka, francouzského krále Ludvíka Filipa. Po únorové revoluci roku 1848 byl však nucen odejít s rodinou do britského exilu. Od smrti svého dědečka v roce 1850 byl coby Filip VII. uznáván příznivci Orleánského rodu (orleániststy) za legitimního uchazeče o francouzský trůn. Během americké občanské války působil se svým bratrem Robertem a dalšími členy rodiny jako důstojník v armádě Unie. Jako člen štábu Potomacské armády se pod vedením generála George B. McClellana vyznamenal v tažení na Richmond roku 1862. Napsal pak o občanské válce čtyřdílnou historickou práci.

Po pádu Druhého francouzského císařství roku 1870 se dva monarchistické proudy orleánistů a legitimistů pokusily o vzájemné usmíření s cílem obnovit monarchii. Jako krále měl Filip uznat Bourbona Jindřicha z Chambordu jakožto Jindřicha V., a ten měl naopak uznat ústavu „červencové monarchie“. Tato „fúze“ však selhala z důvodu toho, že ultrakonzervativní hrabě Chambord v manifestu z července 1871 odmítl přijmout revoluční trikolóru i královský erb se třemi zlatými liliemi na modrém štítu jako symboly francouzského státu. Pro něj byl přijatelný pouze bílý prapor s liliemi používaný absolutistickým ancien régime před francouzskou revolucí, zatímco Filip kompromis podporoval. Za tímto sporem o vlajku se projevily dva protichůdné pohledy na božské právo na jedné straně a princip národní suverenity vytvořený revolucí na straně druhé.

V roce 1873 se Filip znovu pokusil uzavřít kompromis s hrabětem z Chambordu v jeho exilu ve Frohsdorfu a uznal jeho právo na trůn. Dohoda však zůstala pouze povrchní, protože zůstaly odlišné pohledy obou táborů. Poté, co v roce 1883 bezdětný Chambord zemřel a královská linie Bourbonů vymřela, Filip vyhlásil nárok Orleánských na výhradní právo následnictví trůnu. Ultraloajální stoupenci legitimismu to však odmítli a vyhlásili vlastního uchazeče o trůn z rodu Bourbon-Anjou, takže rozkol v monarchistickém hnutí pokračoval.

Mezitím se ve Francii konsolidovala třetí republika a monarchisté v roce 1876 ztratili většinu v Poslanecké sněmovně ve prospěch republikánů. 22. června 1886 byl přijat zákon o vyhoštění orleánského rodu z Francie, načež se Filip vrátil do Anglie, kde pak zemřel. Byl pohřben v kapli Saint-Charles Borromée ve Weybridge. V roce 1950 byl zrušen zákon o vyhoštění rodu, takže roku 1958 mohlo být jeho tělo i těla dalších uprchlých členů rodu převezeno do Chapelle royale Saint-Louis v Dreux, tradičním pohřebišti rodiny.

Louis Philippe se 30. května 1864 oženil se svou sestřenicí Marií Isabelou (1848–1919), dcerou Antonína Orleánského, vévody z Montpensier. Měli osm dětí:

• Amélie (1865-1951); ∞ portugalský král Karel I.
• Filip (1869–1926), vévoda z Orléans
• Helena (1871–1951); ∞ Emanuel Philibert ze Savoy-Aosty (1869–1931), syn krále Amadea I. Španělského
• Karel (* / † 1875)
• Isabela (1878–1961); ∞ Jean d'Orléans, vévoda de Guise
• Jakub (1880–1881)
• Louisa (1882–1958) ∞ princ Karel Bourbonsko-Sicilský
• Ferdinand (1884–1924), vévoda z Montpensier

• Louis Philippe Albert d'Orléans, Comte de Paris: History of the Civil War in America (Philadelphia, Porter and Coates, 1875–1888), ve 4 svazcích