Ludwig Feuerbach

Feuerbachův otec, Paul Johann Anselm rytíř von Feuerbach, zámožný německý právník, dopřál svému čtvrtému synovi velmi dobré vzdělání a syn se mu odvděčil vzorným plněním svých školních povinností. Feuerbach studoval v Heidelbergu teologii, ale rozčarován z ní přešel na filosofii.[1][2] Na univerzitě v Berlíně se dostal pod Hegelův vliv (stal se Mladohegelovcem), ačkoliv sám se k delšímu rozhovoru se svým předchůdcem dostal pouze jednou. Kromě filozofie se zabýval také církevními dějinami, matematikou a fyzikou. [1] V roce 1826 se vrátil do Erlangenu a o dva roky později tam obhájil disertaci pod názvem O jednom univerzálním a nekonečném rozumu (De infinitate, unitate atque communitate rationis). [1] [2] Postupně se vzdaloval od Hegelovy idealistické filozofie. Získal titul doktora filozofie a stal se tam soukromým docentem, ovšem po vydání spisu Myšlenky o smrti a nesmrtelnosti (Gedanken über Tod und Unsterblichkeit) (1830) se musel s akademickou dráhou rozloučit. „Zapáchám ošklivým svobodomyšlenkářstvím, ateismem, ba dokonce jsem snad ztělesněný antikrist,“ napsal tehdy své sestře. V roce 1832 Feuerbach univerzitu opustil a rozhodl se věnovat výhradně spisovatelské činnosti. Po smrti otce, který ho dlouho finančně podporoval, prožíval neutěšené období existenčních starostí.

V roce 1837 oženil s Bertou Löwovou, dcerou majitele zámku a porcelánky v bavorském Bruckbergu. [1][2] To mu přineslo kromě finančního zajištění i klid na práci v žádoucím ústraní v zámeckých pokojích ve věži. Na venkovské samotě prožil více než dvacet let, narodily se mu dvě dcery. Kromě filozofie se věnoval také přírodovědeckým studiím, zejména ho zajímala entomologie. [2]

Zde napsal svou nejvýznamnější knihu, Podstatu křesťanství (Das Wesen des Christentums) (1841). [1][2]Byl si plně vědom kvalit svého díla, cítil se jako „první, na nejpřednější pozici filozofování vysunutý filozof.“ Jeho dílo ocenila i veřejnost, v revolučním roce 1848 si užil dny slávy, vrátil se do společnosti a přednášel na heidelberské univerzitě. Odmítl se však zapojit do revolučního hnutí, které se mu jevilo avanturistické a nezralé a vrátil se do svého zámeckého azylu. Politické změny však měly zhoubný vliv i na výnosy porcelánky, a nakonec musel být v roce 1860 ohlášen bankrot. [1] Feuerbach, jenž vložil do podniku i své jmění, se ocitl na mizině. S manželkou se přestěhoval ze zámku do rušného a tvůrčí činnosti nepřejícího bytu v Rechenbergu u Norimberku, kde žili velmi skromně s finanční podporou přátel a příznivců. Koncem života věnoval pozornost sociologickým otázkám, zamýšlel se nad problémy třídní společnosti, studoval Marxův Kapitál. V roce 1870 se stal sociálním demokratem.[2] Posledním dílem publikovaným za jeho života byla práce O spiritualismu a materialismu (Über Spiritualismus und Materialismus) z roku 1866. Zemřel po vleklé chorobě na záchvat mrtvice v roce 1872. Pochován je na hřbitově Johannisfriedhof v Norimberku.[1]

Pamětní tabule L. A. Feuerbacha v Norimberku

Ve svých hlavních spisech Podstata křesťanství (Das Wesen des Christentums), Přednášky o podstatě náboženství (Vorlesungen über das Wesen der Religion) a Theogonie se Feuerbach pokusil o široce založenou psychologii náboženství. Feuerbach poprvé v dějinách filosofie promyslel ateismus se všemi důsledky, odmítl vše nadsmyslové a soustředil se na člověka jako předmět filosofie. Příroda existuje nezávisle na jakékoli filozofii a člověk je sám jejím produktem. Člověk podle Feuerbacha promítá do náboženství své touhy, dokonalost své vlastní podstaty, ideálního člověka (který ovšem existuje pouze v lidském druhu), a vytváří tak obraz Boha. Hmota není výtvorem ducha, nýbrž duch sám je jen nejvyšším produktem hmoty. [3] Všechny vlastnosti, které člověk považuje za dobré, připisuje Bohu. Naopak všechny vlastnosti, za něž na sebe není hrdý, připisuje lidskému rodu jako celku (čímž se zbavuje osobní odpovědnosti).

Člověk miluje a považuje lásku za cosi hodnotného, proto Bůh je láska, člověk považuje za hodnotné i utrpení, dobrotu, ba dokonce i vlastní existenci, proto Bůh trpí, je dobrotivý, a proto také existuje – existuje donekonečna. Člověk si podle Feuerbacha vymyslel Boha, aby ukojil svůj egoismus, svou věčnou touhu po blaženosti a štěstí, již však vlastní silou ukojit nemůže – ukojí ji tedy prostřednictvím Boha. Když člověk přikrášlil Boha svými nejlepšími vlastnostmi, ucítil tíhu své vlastní malosti a konečnosti. Tak vznikl rozpor patrný zvláště v křesťanství, jež považuje Boha za čistě duchovní bytost a vzhlížeje k němu, odvrátilo se nejen od špatných, ale i od dobrých stránek pozemského světa. Feuerbach míní, že filosofie je tu proto, aby převzala úkoly teologie a obrátila svůj zrak na člověka, tedy na člověka skutečného, a nikoliv idealizovaného člověka-Boha. Podle Feuerbacha tak filosofie splyne s antropologií a fyziologií v univerzální vědu. Nové náboženství humanity bude založeno na mravnosti. Ideál člověka vidí Feuerbach ve státu, obci, v níž by se harmonicky spojil člověčí egoismus s altruismem, jak Feuerbach říká, s komunismem. Na Feuerbachův empirický antropologický materialismus navázali také Karl Marx a Friedrich Engels svými teoriemi historického a dialektického materialismu [3]