Fermiho–Diracovo rozdělení

Fermiovo–Diracovo rozdělení popisuje ve statistické fyzice systémy složené z fermionů, tedy částic s antisymetrickou vlnovou funkcí a poločíselným spinem. Pro tento typ částic platí Pauliho vylučovací princip, což se projevuje omezením rozdělovací funkce u nízkých energií (v jednom stavu může být nejvýše jeden fermion).

Porovnání průběhu funkcí odpovídajících Boseho–Einsteinovu resp. Fermi–Diracovu rozdělení

Fermiho–Diracovo rozdělení
v závislosti na teplotě

Rozdělení zavedli Enrico Fermi a Paul Dirac roku 1926.

Rozdělovací funkce

Rozdělovací funkce f_FD(E) určuje střední počet částic ve stavu s energií E:

f_{FD}(E)={\frac {1}{\exp[(E-\mu )/(k_{B}T)]+1}}

kde:

μ je chemický potenciál (v tomto případě často zvaný Fermiova energie a značený

E_{F}\

)

Pro energie $E-\mu \gg k_{B}T$ přechází Fermiovo–Diracovo rozdělení v klasické Maxwellovo–Boltzmannovo rozdělení.

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.