Ferdinand Karel Josef Rakouský-Este

Byl třetím synem arcivévody Ferdinanda Karla Antonína, syna královny Marie Terezie, a Marie Beatrice d'Este, dcery modenského vévody Ercola III. Jeho nejstarší sestra Marie Tereza se stala sardinskou královnou a nejmladší sestra Marie Ludovika rakouskou císařovnou.

Do roku 1796 žila rodina se šesti dětmi v Miláně a po jeho dobytí Napoleonem ve Vídeňském Novém Městě, navštěvoval vojenskou akademii. Už od mládí chtěl být vojákem a jako dvanáctiletý vlastnil 3. husarský pluk.

Po ukončení studia, vstoupil v roce 1799 do armády a zapojil se do bojů proti Francii. Ještě v témže roce se jako velitel zúčastnil bitev u Pfullendorfu, Stockachu a Mannheimu. Další boje ho čekaly r. 1800 v Německu u Biberachu za což obdržel rytířský kříž Marie Terezie. V bitvě u Štoků v prosinci roku 1805 ještě porazil generála Wreda, nicméně válka byla ukončena dva dny před tím, porážkou Rakouska a jeho spojenců u Slavkova.

Poté převzal generální velení v Čechách a na Moravě, kde zřizoval zeměbranu. V roce 1809 velel rakouské armádě v Haliči v boji proti Polsku. O šest let později se stal velitelem záložní armády ve Francii. Roku 1816 byl generálním velitelem v Uhrách. V letech 1832–1846 působil v Haliči jako civilní a vojenský guvernér a mimo to byl v letech 1834–1838 císařským komisařem v Sedmihradsku, kde zažehnal povstání. V roce 1836 byl povýšen na polního maršála.

Po roce 1838 odešel z armády a přesídlil do Modeny ke svému synovci Františku V. Modenskému. Zemřel svobodný roku 1850 u svého bratra Maxmiliána v Ebenzweieru. Pochován byl v kapucínské kryptě ve Vídni.