Fajjúmské mumiové portréty

Fajjúmské mumiové portréty jsou moderní termín pro realistické portréty malované na dřevěné desky připojované k mumiím v období římské nadvlády v Egyptě. Je jedním z druhů tradičního panelového malířství, které v antickém světě patřilo mezi velmi oblíbený druh umění. Ze všech těchto děl se fajjúmské portréty zachovaly jako jediné.

Mumiový portrét muže, 2. století, Louvre, Paříž.

Portrét chlapce, počátek 3. století, Staatliche Museen, Berlín

Mumiové portréty byly nacházeny po celém Egyptě, ale nejčastějším místem jejich objevů byla Fajjúmská oáza, zejména okolí měst Hawara a Antinoopolis. Odtud pochází jejich název, který spíše než geografické vymezení, představuje vymezení na základě stylu. Zatímco malované kartonážové obaly mumií jsou datovány do faraonského období, fajjúmské mumiové portréty představují inovaci, která přišla s římskou okupací Egypta.[1]

Fajjúmské mumiové portréty se v egyptském pohřebním ritu vyskytovaly v období od konce 1. století př. n. l. nebo počátku 1. století n. l.. Doba ukončení jejich produkce není známa, ale odhaduje se na polovinu 3. století.[2] Představují největší skupinu poměrně malého množství zachovaných dokladů antické tradice vysoce prestižního panelového malířství, které zachovala svoji kontinuitu až do byzantského období a pozdějšího umění v západní Evropě. Dále se projevila také v egyptském koptském umění.

Portréty bývaly připojovány k obličejům mumií. Valná část z nich byla v pozdější době odpojena a je vystavována zvlášť v muzeích po celém světě.[3] Zobrazují hlavu nebo hlavu a horní část hrudníku jedné osoby z frontálního pohledu. Pozadí je většinou jednobarevné, někdy s ozdobnými prvky. Z pohledu umělecké tradice mají tyto obrazy původ spíše v řecko-římském umění než v egyptském. Osídlení fajjúmské oblasti zažilo velký nárůst v ptolemaiovském období, kdy byla osídlena vlnou řeckých imigrantů, především vojenských veteránů.[4]

Jsou rozlišovány na dvě skupiny podle použité výtvarné techniky. První představovaly voskové malby technikou enkaustiky a druhé se malovaly pomocí temper. První uváděné bývaly většinou kvalitnější, neboť díla kreslená enkaustikou nepodléhají vyblednutí barev a jsou odolné vůči vlhku.

Do dnešní doby je známo asi 900 těchto portrétů.[5] Většina z nich byla nalezena ve fajjúmských nekropolích. Díky suchému a horkému egyptskému klimatu se do dnešní doby zachovaly ve velmi dobrém stavu s téměř nevybledlými barvami.