Buk lesní

• Fagus silvatica Linné, 1753 (jiná gramatická forma)
• Fagus sylvatica L. var. moesiaca (K. Malý) Hjelmquist (podle některých autorů kříženec F. sylvatica × orientalis)
• Fagus sylvatica L. subsp. moesiaca (K. Malý) Szafer, 1935
• Fagus moesiaca (K. Malý) Domin 1932 ex Czeczott, 1933

Někteří taxonomové považují Fagus orientalis Lipsky, 1898 pouze za poddruh nebo varietu Fagus sylvestris, např. Fagus sylvatica subsp. orientalis (Lipsky) Greuter & Burdet, 1981.

V některých jiných jazycích se Fagus sylvatica překládá jako buk evropský, buk obecný nebo buk červený.

Koruna je mohutná, pravidelného vejčitého tvaru. Kmen je štíhlý, pokrytý tenkou hladkou borkou bělošedé barvy, někdy s mírným namodralým nádechem. Srdcovitý kořenový systém s mohutnými kořeny do všech stran dobře ukotvuje strom v zemi a chrání před vývraty. Dožívá se 200-400 let.[2]

Pupeny jsou úzce kuželovité a pichlavě zašpičatělé, červenohnědé a pokryté brvitými šupinami. Listy jsou řapíkaté, velmi mírně nepravidelně laločnaté (téměř celokrajné), široce vejčité, zašpičatělé, lysé, jen při kraji brvité. Kvete v dubnu a květnu. Samčí květy rostou ve vztyčených svazečcích, samičí po dvou na konci letorostů.

Plody jsou bukvice – trojboké nažky v číšce pokryté měkkými ostny. Plody jsou jedlé, avšak ve velkém množství mírně toxické, kvůli svému obsahu tříslovin.

Vzhledem k vysoké variabilitě zejména ve tvaru listů je značná nejednotnost v taxonomii infraspecifických taxonomických jednotek (poddruhů, variet a forem).

Buk lesní – naučná ilustrace

Vzorek bukového dřeva

Buk lesní roste téměř v celé Evropě mírných zeměpisných šířek, ve vyšších polohách je rozšířen i v Evropě jižní. V jihovýchodní Evropě na něj navazuje buk východní (Fagus orientalis). Buk se přirozeně vyskytuje především v biotopech bučin, v Česku tedy v nadmořských výškách 300 až 1 000 m. Současný výskyt je oproti přirozenému výrazně omezen; přirozené zastoupení buku v českých lesích by tvořilo 40 %, vlivem masivní těžby a přeměny většiny bučin na převážně smrkové monokultury během 19. a 20. století pokleslo až na jednotky procent. Teprve v poslední letech se podíl buku díky výsadbám v Česku zvyšuje; k roku 2020 zaujímá plochu 235 755 ha, což je 9 %.[3] Na území Česka se buk dostal po poslední době ledové až poměrně pozdě, cca 3 000 až 4 000 let př. n. l. Z větší části vytlačil jedli bělokorou. Do střední Evropy se dostal jak z jihozápadu, tak z jihovýchodu (šíření z jihu bránily Alpy). Někteří taxonomové spekulují o tom, že západní a východní buk jsou dokonce dva různé druhy (byly od sebe po celou poslední dobu ledovou a významnou část holocénu geograficky odděleny).^[zdroj?]

Patří mezi dřeviny snášející značné zastínění; po jedli a tisu je prakticky nejstinnější lesní dřevinou. Nejlépe roste na vlhkých, dobře provzdušněných a minerálně bohatých humózních půdách.[2]

Plody jsou pro člověka za syrova mírně jedovaté, a to kvůli vyšší koncentraci taninů, tepelnou úpravou však jejich toxicita značně klesá. Při požití většího množství syrových semen dochází k zažívacím obtížím (nevolnost, průjem, případně zvracení), křečím, otupělosti a případně i ke známkám ochrnutí. Záleží ovšem na (velmi kolísajícím) obsahu jedovatých látek v rostlině i na citlivosti daného jedince, mnozí lidé konzumují syrové bukvice bez jakýchkoliv následků. První pomocí je vyvolání zvracení a podání dávky živočišného uhlí.

Řada kultivarů se vysazuje v parcích jako okrasné stromy nebo masově pro dřevo. Bukové dřevo je velmi kvalitní, a proto se používá v nábytkářství (využívá se jeho dobré ohebnosti po ohřátí párou), truhlářství, na výrobu parket, železničních pražců či kuchyňského nářadí. Je velmi výhřevné. Dříve se suchou destilací bukového dřeva vyráběl methanol (dřevný líh) a bylo i materiálem pro výrobu dřevoplynu.

• ostatní památné buky lesní