Existencialismus

Existencialismus navázal na některé novověké myslitele (Blaise Pascal, Friedrich Schelling, Søren Kierkegaard, Friedrich Nietzsche aj.), na filosofii života (Wilhelm Dilthey, Henri Bergson), na fenomenologii (Martin Heidegger) a personalismus (Martin Buber, Gabriel Marcel). Vznikl v reakci na odlidšťující hegelovský racionalismus a zároveň na zkušenost vojáků obou světových válek i další anonymizační tlaky v masových a totalitních společnostech. Jeho vliv vrcholil po druhé světové válce díky filosofům a zároveň spisovatelům, jako byli Francouzi Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Gabriel Marcel nebo Španělé Miguel de Unamuno a José Ortega y Gasset.

Charakteristickými pojmy jsou pro existencialisty nepochybně svoboda a její protějšek odpovědnost, důraz na opravdovost (autentičnost, odhodlanost), mezní situace (Karl Jaspers), úzkost, historičnost, vinu a smrt. Sartre kladl důraz na obrácení tradiční zásady, že věc (téma) je nejprve něčím (podstatou) a teprve pak může existovat. Pro člověka jako svobodně jednající a vědomou bytost naopak platí, že "existence předchází esenci", a tedy ani filosofické studium člověka nemůže začínat obecnými abstraktními pojmy, jako je právě člověk, které bytost popisují zvenčí, z pohledu druhých, nýbrž jeho svobodou a situací, odpovědností a smrtelností. Podle Simone de Beauvoir se ani ženou člověk nerodí, nýbrž stává.

Existencialismus je pojem tak široký, že mohl zahrnovat jak myslitele radikálně ateistické (Sartre, Camus), tak i křesťanské (Jaspers, Marcel) a židovské (Martin Buber), že s ním mohli rezonovat spisovatelé jako Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, autoři absurdního divadla (Eugène Ionesco, Václav Havel) aj., kdežto jiní název odmítali.

„Filosofie existence je z historického hlediska počátek takové filosofie, která zcela nepodmíněně klade člověka s jeho skutečnými úkoly a obtížemi do středu filosofování. Ze systematického hlediska je to trvalá součást takové filosofie, jež v napjatém vztahu k celku udržuje v chodu stálý neklid. Ale filosofie existence se nikdy nemůže stát celou filosofií. Není žádná čistá filosofie existence. Kde by se měla trvale udržovat jako celek, zvrhne se v postoj vzdorovitého zatvrzení, jež krouží beze světa v sobě samém. Skutečnost mimo člověka nedokáže pochopit v její vlastní podstatě a naplnit svůj úkol v ní.“[1]

Existencialismus se obvykle dělí podle země resp. podle jazyka (německý, francouzský apod.)

Dále se existencialismus často dělí na:

1. teistický, resp. křesťanský (G. Marcel, K. Jaspers), vlivný i v Německu, v Itálii, v Rusku (Lev Šestov, Nikolaj Berďajev) o něco méně v USA
2. ateistický, ateisty byli např. M. Heidegger, A. Camus a J.-P. Sartre.