Existenciální nihilismus

Myšlenka, že smysl a hodnoty jsou nepodložené, je forma nihilismu. Existenční odpověď na tuto myšlenku poznamenává, že význam není „záležitostí rozjímavé teorie“, nýbrž „důsledkem angažovanosti a odhodlání“.

Jean-Paul Sartre napsal ve své eseji Existencialismus je humanismus: „Co myslíme tím, že existence předchází podstatu? Máme na mysli, že člověk nejprve existuje, setkává se se světem, vynořuje se v něm a teprve potom sám sebe definuje. Jestliže člověk, jak ho pojímá existencialista, není definovatelný, je tomu tak proto, že zpočátku není člověk ničím. Bude až později a bude takovým, jakým se učiní.“ Zde je vyjasněno, co myslí existencialisté, pokud říkají, že smysl je „důsledkem angažovanosti a odhodlání“.

Teorie má za cíl popsat lidskou situaci, aby vytvořila životní vyhlídky a stvořila smysl, který byl shrnut jako: „Můžeme se naparovat, sžírat či si nalhávat, naše životy jsou bezvýznamné a je marné hledat či potvrzovat smysl, kde nemůže být nalezen.“[3]

Existenční nihilisté tvrdí, že člověk musí čelit absurdnosti existence, že nakonec zemře a že náboženství i metafyzika jsou prostě výsledkem strachu ze smrti.[2]

Podle Donalda A. Crosbyho: „Neexistuje žádné opodstatnění pro život, ale také žádný důvod nežít." Ti, kteří tvrdí, že ve svém životě našli smysl, jsou buď nečestní, nebo oklamáni, a v obou případech se jim nepodaří čelit drsné realitě lidských situací“.[3]

Existenciální nihilismus je součástí západní intelektuální tradice od kyrénaiků jako Hegesias z Kyrény. V renesanci výmluvně shrnul pohled existenciálního nihilisty William Shakespeare prostřednictvím Macbethova myšlení v závěru stejnojmenné hry. Arthur Schopenhauer, Søren Kierkegaard a Friedrich Nietzsche dále rozšiřovali tyto myšlenky a zejména Nietzsche se stal hlavním představitelem existenčního nihilismu.

Ateistické existencialistické hnutí se rozšířilo ve čtyřicátých létech 20. století ve Francii. Tématem se zabývaly knihy Bytí a nicota Jeana-Paula Sartreho a Mýtus o Sisyfovi Alberta Camuse. Camus napsal další díla, jako je Cizinec, Caligula, Mor, Pád a Rebel.[1] Mezi další postavy patří Martin Heidegger a Jacques Derrida. Kromě toho, kniha Popření smrti, životní dílo Ernesta Beckera oceněné v roce 1974 Pulitzerovou cenou, je sbírkou myšlenek o existenciálním nihilismu.