Eustachy Stanisław Sanguszko

Pocházel ze starého polského šlechtického rodu.[2] Jeho otcem byl šlechtic a politik Władysław Hieronim Sanguszko. Mládí strávil Eustachy v Paříži. Studoval v letech 1860–1862 na Pařížské univerzitě, pak v letech 1862–1864 právo na Jagellonské univerzitě v Krakově. Studia ale musel přerušit a převzít kvůli nemoci svého bratra Romana statek na Volyni.[1]

Angažoval se i v politice. V letech 1878–1890 a 1899–1902 zastával funkci předsedy okresní rady v Tarnowě, od roku 1881 byl prezidentem pobočky zemědělské společnosti v Tarnowě, přičemž od roku 1892 byl jejím čestným prezidentem.[1]

Od roku 1871[2] nebo 1873[1] zasedal jako poslanec Haličského zemského sněmu. V období let 1890–1895 zastával funkci maršálka zemského sněmu (předseda sněmu a nejvyšší představitel zemské samosprávy).[1] Za jeho působení v čele sněmu proběhla ve Lvově první zemská haličská výstava.[2] V letech 1895–1898 pak po Kazimírovi Badenim zastával úřad místodržícího Haliče, což byl nejvyšší představitel státní správy na území této korunní země. Zasloužil se o rozvoj dopravní sítě v Haliči, o vodní díla a podporu zemědělství.[1]

Byl i poslancem Říšské rady (celostátního parlamentu), kam usedl v doplňovacích volbách roku 1874 za kurii venkovských obcí v Haliči, obvod Tarnow, Pilsno, Dombrowa atd.[3] V roce 1873 se uvádí jako hrabě Eustachius Sanguszko, statkář, bytem Gumniska.[4] V parlamentu zastupoval opoziční slovanský blok.[5] Byl členem poslanecké frakce Polský klub.[6]

Po odchodu ze sněmovny byl roku 1879 (místo svého otce[2]) jmenován dědičným členem Panské sněmovny (horní nevolená komora Říšské rady).[1]

Zajímal se i o památkovou ochranu. V letech 1887–1895 byl členem ústřední komise pro výzkum a záchranu uměleckých a historických památek. V roce 1889 se stal prezidentem spolku Towarzystwo Tatrzańskie. Finančně podporoval lvovský list Dziennik Polski. V roce 1891 získal titul tajného rady, roku 1898 získal Řád zlatého rouna.[1]

V závěru života trpěl zdravotními obtížemi, které si léčil v Griesu u Bolzana v Tyrolsku. Zde také v dubnu 1903 zemřel.[2]