Eufemie Ratibořská

Eufemie byla dcerou ratibořského knížete Přemka Ratibořského († 1306) a čerské kněžny[1] Anny Mazovské († 1324), která byla dcerou Konráda II. Mazovského (polsky Konrad II czerski, † 1294) a Hedviky Lehnické (polsky Jadwiga Legnicka). Byla pravděpodobně prvorozenou dcerou a jméno získala po své babičce, ze strany otce, Eufemii Velkopolské († 1281).

V roce 1313, 9. dubna, si oblékla mnišské roucho a vstoupila do klášteru dominikánek sv. Ducha v Ratiboři. Tímto krokem následovala cestu a odkaz: sv. Hedviky z Andechs (polsky św. Jadwiga z Andechs, † 1243), kněžny Anny Přemyslovny († 1265), sv. Anežky České († 1234), blahoslavené Beningny z Vratislavi (polsky Benigna z Wrocławia, † 1241) a blahoslavené Bronislavy (polsky Bronisława Odrowąż, † 1259), ale především mystický a stigmatický odkaz dominikánky sv. Kateřiny Sienské (1347–1380).

Během své služby v řádu, byla dvakrát představenou abatyší (matka představená), a to v letech 1341 a 1358–1359. Dle písemných záznamů z té doby dbala o majetek kláštera, resp. jeho rozšiřování. V roce 1313 získala vesnice: Proszowiec, Marklovice (německy Markowitz), Lyski (německy Lissek), Pogrzebień (německy Pogrzebin) a Lubomii (polsky Lubomia). Tyto vesnice ji daroval její bratr Lešek Ratibořský († 1336).

Vratislavský biskup Nanker z Oxy v roce 1335 daroval klášteru desátky z vesnic: Běnkovicích (polsky Bieńkowice, německy Bienkowitz), Strzybnik (německy Silberkopf), Sudół (německy Trockenthal) a Kornowac (německy Coronovatiz).

V roce 1337 koupily dominikánky vesnici Lhotku od Izoldy, vdově po Petrovi Stralovi (polsky Piotr Stral).

V roce 1339 pak vesnici Utěškov (polsky Ucieszków), a polovinu vesnice Varmutovice (polsky Warmutowice) v Kozelském knížectví, od nějakého Kunada řečeného Stoš, Stošovec (polsky Stosz, Stoszowic).

V roce 1340 dominikánky prostřednictvím Eufemie koupily od Jindřicha (polsky Henryk) z Plumova a jeho bratra Ješka (polsky Jeszek) městečko Baborov (polsky Baborov, německy Bauerwitz) s vesnicemi Sulkov (polsky Sułków, německy Zülkowitz), Červenkovo (polsky Czerwonków, německy Czirbenkau), Suchá Psina (polsky Sucha Psina, německy Zauchwiz), Dzílov (polsky Dzielów, německy Dgehilhau) a Štíty (polsky Szczyty, německy Tscheidt).[2]

V roce 1343 pak o švagra, Mikuláše II. Opavského, práva na a kus země v Běnkovicích. O osm let později klášteru pařily již celé Běnkovice. Klášteru je tři bratři – Běnek (polsky Bienek), Turc a Kobern.

Dne 2. července 1345 papež Klemens VI. potvrdil veškeré nabyté majetky a ještě v tom samém roce je vzal pod svou správu. Dne 29. září 1345 byl dostavěn a vysvěcen kostel i klášter sv. Ducha a stal se tak centrem náboženského a kulturního života v Ratiboři.

Eufemie, ke konci svého života, 8. prosince 1358, sepsala rozsáhlou poslední vůli (testament), ve kterém veškerý svůj majetek darovala řádu. Zemřela 17. ledna 1359. Byla pohřbena v kapli sv. Dominika, která byla součásti kláštere dominikánek v Ratiboři.

Hagiografická díla, která vznikla po její smrti, popisují její zbožný život, plný sebeobětování a prožit dle křesťanských hodnot.

Na počátku 19. století byla rakev s jejími ostatky přenesena do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie (polsky Parafia Wniebowzięcia Najświętszej Maryi Panny, německy Liebfrauenkirche) v Ratiboři, kde jí byl zasvěcen jeden z bočních oltářů. Tento oltář shořel, společně s rakví s ostatky během požáru kostela v roce 1945.

Euphemie je stále oslavována v ratibořském kostele, jako svatá na oltáři.

Dne 19. ledna 2014 arcibiskup Andrzej Konrad Czaja[3] inicioval svolání komise k zahájení procesu blahořečení[4]. Kongregace vydala dokument, tzv. "nihil obstat", který potvrdil, že neexistují žádné překážky, které by bránily shromažďování důkazů, které by měly prokázat důvody k blahořečení. Od té chvíle má Eufemie nárok na titul "Služebník boží".[5][6]