Estonská apoštolská pravoslavná církev
Estonská apoštolská pravoslavná církev (estonsky: Eesti Apostlik-Õigeusu Kirik) je autonomní církev, jejíž primas musí být uznán patriarchou Konstantinopole.
Historie
V 10. a 12. století na jihovýchodě Estonska působili pravoslavní misionáři z Novgorodu a Pskovu. Na počátku 13. století se Estonsko podmanilo severním křížovým výpravám, a tak se dostalo pod kontrolu západního křesťanství. V průběhu 17. a 18. století mnozí Starověrci Ruska uprchli na území Estonska, aby zabránili liturgickým reformám zavedených patriarchou Nikonem Moskevským.
V průběhu 18. a 19. století se stalo Estonsko součástí Ruského impéria. Roku 1850 se rozšířila fáma, že pravoslavná církev slíbila každému, kdo konvertuje k pravoslaví, kus pozemku v Rusku, kvůli čemuž konvertovalo asi 65 000 estonských rolníků. Během tohoto období v Estonsku vyrostlo několik pravoslavných kostelů. Později, když se fáma ukázala jako falešná zpráva, se velká část rolníků vrátila k Luteránské církvi.
V pozdním 19. století byla zavedena vlna Rusifikace, která byla podporována ruskou hierarchií, ale místním estonským klérem ne. V tomto období byla postavena Katedrála Alexandra Něvského v Tallinnu a konvent Pühtitsa na východě Estonska.
Roku 1918 bylo Estonsko prohlášeno za Estonskou republiku. Sovětské Rusko přijalo marxistiscko-leninskou ideologii, která byla pro zavedení celostátního ateismu. Patriarcha Sv. Tichon roku 1918 exkomunikoval sovětské vedení, což vedlo k období intenzivního pronásledování Ruské pravoslavné církve. Roku 1920 uznal patriarcha Sv. Tichon pravoslavnou církev v Estonsku jako autonomní v ekonomických, administrativních a vzdělávacích věcech. Udělil jí dočasnou autokefálii. Arcibiskup Alexander Paulus byl zvolen a vysvěcen jako Alexander – Metropolita Tallinnu a celého Estonska.
V září 1922 Koncil Estonské apoštolské pravoslavné církve požádal patriarchu Konstantinopole Meletia IV. k přenosu řízení Estonské církve od Ruské pravoslavné církve k patriarchátu Konstantinopole a o objasnění kanonického statusu Estonské církve. Roku 1923 Konstantinopolský patriarchát vydal tomos (církevní edikt), který přenesl Estonskou apoštolskou pravoslavnou církev pod Konstantinopolskou jurisdikci a udělil jí autonomii, ne však plně autokefální.
Před rokem 1941 se k pravoslaví hlásila jedna pětina estonské populace – většinou Luteráni (od reformace na počátku 16. století, kdy byla země řízena Řádem německých rytířů). V této době měla církev 158 farností a 183 kněžích. Nacházel se zde Pskovsko-pečerský monastýr, dva konventy – v Narvě a Kuremäe, převorství v Tallinnu a seminář v Pečory.
2. světová válka
Roku 1940 bylo Estonsko obsazeno Sovětským svazem, jehož vláda usilovala o rozpuštění všech církví. Mezi léty 1942 a 1944 byla autonomie pod Konstantinopolí dočasně oživena. Roku 1945 zástupce Moskevského patriarchátu odmítl členy Estonského pravoslavného synodu, který zůstal v Estonsku a založil novou organizaci – Diecézní radu. Pravoslavní věřící v okupovaném Estonsku byli podřízeni v rámci diecéze Ruské pravoslavné církve.
Těsně před druhou Sovětskou okupací roku 1944 a rozpuštěním Estonského synodu (primas církve) odešel metropolita Aleksander do exilu, a to spolu s 21 duchovními a asi 8 000 pravoslavnými věřícími. V exilu pokračovala pravoslavná církev v Estonsku (se synodou ve Švédsku) ve své činnosti v souladu s kanonickými stanovami, až do roku 1991, kdy byla obnovena Estonská nezávislost. Metropolita Aleksander před svou smrtí roku 1953 založil svou komunitu jako exarchát pod Konstantinopolí. Většina ostatních biskupů a duchovenstva, kteří zůstali pozadu, byli deportováni na Sibiř. Roku 1958 byl v exilu založen nový synod a církev byla organizována ze Švédska.
Neaktivita
Roku 1978 ekumenický patriarcha, na naléhání Moskevského patriarchátu, prohlásil listinu (tomos) církve, udělenou roku 1923, za neplatnou. Až do rozpadu Sovětského svazu přestala církev existovat. Poté v Estonsku začaly vznikat spory mezi těmi, kteří chtěli patřit pod Moskevský patriarchát a těmi, kteří tvrdili, že Moskevský patriarchát nemá v Estonsku žádné pravomoci. Spor se často konal podle etnických rysů, jelikož mnozí Rusové emigrovali do Estonska během Sovětské okupace. Zdlouhavá jednání mezi oběma patriarcháty dohodu nepřinesla.
Reaktivace
Roku 1933 byl synod Pravoslavné církve Estonska v exilu znovu zaregistrován jako právní nástupce autonomní Pravoslavné církve v Estonsku. Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. 20. února 1996 formálně znovu aktivoval tomos udělený EPC roku 1923, čímž patriarcha obnovil svou podřízenost Ekumenickému patriarchátu. Proti tomu protestoval patriarcha Alexij II., narozený v Estonsku, protože považoval Estonskou církev za součást svého území.
V této obtížné situaci Estonská apoštolská pravoslavná církev získala pomoc a podporu od Finské pravoslavné církve – zejména od arcibiskupa Johannese (Rinne) z arcidiecéze Karélie a celého Finska a pomocného biskupa Ambrosiuse (Risto Jääskeläinen) z Joensuu. Ekumenický patriarcha rozhodl, že arcibiskup Johannes, biskup Ambrosius a kněz Heikki Huttunen z Espooa mají být nápomocni při rekonstrukci čerstvě obnovené církve. Arcibiskup Johannes dočasně působil jako zástupce metropolity (1996–1999) Estonské autonomní církve.
Po rozdělení směrů vznikla dohoda, že místní organizace si mohou vybrat pod jakou jurisdikci chtějí patřit. Pravoslavné komunity v Estonsku, což představuje 30 procent z celkového počtu obyvatel, zůstávají rozdělené, přičemž většina věřících (převážně etničtí Rusové) zůstávají pod Moskvou.
Od roku 1999 je hlavou církve Metropolita Stephanos z Tallinnu, který byl dříve pomocným biskupem Ekumenické Patriarchální metropole ve Francii.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Estonian Apostolic Orthodox Church na anglické Wikipedii.
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Estonská apoštolská pravoslavná církev na Wikimedia Commons - (estonsky) Oficiální stránka Estonské apoštolské pravoslavné církve
