Engelbert Pernerstorfer

Byl synem krejčího. Absolvoval Schottengymnasium. V letech 1870–1874 vystudoval filozofii (obor německý jazyk, historie) na Vídeňské univerzitě.[1] Působil pak jako učitel v různých vzdělávacích ústavech ve Vídni.[2]

Již ze středoškolských studií se osobně znal s Victorem Adlerem, zakladatelskou osobností Sociálně demokratické strany Rakouska.[1] Sám se dlouhodobě politicky a veřejně angažoval. Roku 1881 převzal redakci listu Deutsche Worte.[2]

Ve volbách roku 1885 stal poslancem Říšské rady (celostátní zákonodárný sbor), kde zastupoval městskou kurii, obvod Vídeňské Nové Město, Neunkirchen atd.[3]

Do parlamentu nastoupil jako nezávislý kandidát.[1] Po volbách roku 1885 patřil do klubu Sjednocené levice, do kterého se spojilo několik ústavověrných proudů německých liberálů.[4] Byl orientován jako německý národovec a v parlamentu se později, po rozpadu Sjednocené levice, stal členem Německého klubu (Deutscher Club).[1] V roce 1890 se uvádí jako poslanec výrazně nacionalistického klubu Deutschnationale Vereinigung.[5] Býval spojencem Georga von Schönerera. Později se ale od jeho směru distancoval pro nesouhlas s Schönererovým antisemitismem. Během 80. let společně Ferdinandem Kronawetterem v Říšské radě vystupovali ve prospěch práv dělníků a řešení sociální otázky.[1]

Ve volbách roku 1891 opětovně obhájil poslanecký mandát a ve vídeňském parlamentu zasedal do konce funkčního období sněmovny, tedy do roku 1897.[3] Ještě po volbách roku 1891 se zmiňuje jako člen Deutschnationale Vereinigung.[6] Ale ještě roku 1891[2] se odtrhl od tétot nacionální frakce a působil v Říšské radě coby sociální reformista, mající blízko k fabiánskému socialismu a k okruhu pozdější Sociálně politické strany. Od roku 1896 byl přímo členem Sociálně demokratické strany Rakouska. V rámci strany představoval národní křídlo, více vnímavé k národnostním otázkám a zájmům německých Rakušanů.[1]

Ve volbách roku 1901 se opět vrátil do Říšské rady, nyní jako poslanec zvolený za všeobecnou kurii v okrsku Vídeňské Nové Město, Baden, Mödling atd. Uspěl i ve volbách roku 1907, konaných již podle všeobecného a rovného volebního práva, tedy bez kurií, kdy získal mandát za obvod Dolní Rakousy 40. Byl členem poslanecké frakce Klub německých sociálních demokratů a stal se místopředsedou Poslanecké sněmovny Říšské rady (jako historicky první sociální demokrat na této pozici[1]). Poslanecké křeslo získal i ve volbách roku 1911, opět v okrsku Dolní Rakousy 40. I nadále sloužil jako místopředseda sněmovny a ve vídeňském parlamentu zasedal až do své smrti počátkem roku 1918. V místopředsednické funkci ho následně vystřídal Karl Seitz.[3]