Energetická chudoba

Energetická chudoba je akutním problémem. Podle zprávy International Energy Agency [1] (EIA) v současné době nemá přístup k elektrické energii 1,4 miliardy lidí; 2,7 miliard lidí je ve své energetické potřebě závislých na tradičním využití biomasy pro vaření – tedy přímém spalování dřeva, dřevěného uhlí či sušeného zvířecího trusu. Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) kouřové zplodiny z nedokonalého spalování jsou příčinou 1,4 milionů úmrtí ročně, tedy téměř 4 000 denně.

Tradiční zambijská kuchyně

Na Summitu Millenium+10 řekl generální tajemník OSN Pan Ki-mun: "Všeobecný přístup k energiím je klíčovou prioritou globální rozvojové agendy. Je základem všech Rozvojových cílů tisíciletí." Přesto energetika zaměřená na nejchudší nemá speciální agendu v rámci Rozvojových cílů tisíciletí ani v rámci Evropské rozvojového fondu (EDF), z něhož jsou financovány rozvojové projekty Evropské unie.

Velmi významný podíl osob, 85%, bez přístupu k elektrické energii žije ve venkovských oblastech rozvojových zemí. Samotná energie není dostačující k odstranění chudoby, může ale sehrát významnou roli v následujících Rozvojových cílech tisíciletí (MDGs):

MDG 1 – snížení hladu možností skladování potravin v chladu, zajištění lepšího přístupu k pitné vodě díky elektrickým čerpadlům
MDG 2 – zlepšení vzdělávání díky osvětlení a komunikačním technologiím
MDG 3 - zlepšení postavení žen snížením práce potřebné pro zajištění paliva a vody
MDG 4,5,6 – snížení dětské a mateřské úmrtnosti, infekcí a bojem proti pandemiím zajištěním skladování léků, vakcín a sér i přístupem k modernímu lékařskému vybavení
MDG 8 – používání ekologicky únosných technologií pro zajištění přístupu k elektřině jako příspěvek ke globální udržitelnosti životního prostředí.

Z hlediska přístupu k energii je základním specifikem většiny rozvojových zemí charakter osídlení. Řídké osídlení většiny zemí subsaharské Afriky dosahuje i dvacetiny průměrné hustoty osídlení světa a tento fakt je významným činitelem energetické koncepce. V řídce osídlených zemích jsou velmi omezené možnosti budování energetické infrastruktury, tak jak ji známe z průmyslových zemí. Vysoké náklady na stavbu a údržbu rozsáhlých elektrických sítí spolu s vysokými přenosovými ztrátami ztrátami (v některých subsaharských zemích i přes 30% [2]) předurčují většinu řídce obydlených oblastí rozvojových zemí k decentrálnímu řešení formou lokálních sítí či energeticky nezávislých obydlí [3].

Základní možností je využití potenciálu obnovitelných zdrojů energie a budování decentrálních výrobních kapacit. Jde zejména o fotovoltaiku, která je v zemích blíže rovníku mnohem výkonnější, než v Evropě. Dále pak využití vodních a větrných turbín, bioplynu, udržitelně a pro lokální spotřebu vyráběných olejů a agropaliv. A nebude přece jen lacinější tam dovézt cisternu petroleje z fosilnícvh paliv?

Tzv. malé domácí systémy (SHS), které pomocí fotovoltaiky zajišťují osvětlení obydlí. Dále je možno budovat lokální sítě postavené na jednom výkonném zdroji (např. vodní turbína), nebo na mixu různých zdrojů (např. fotovoltaika a větrná turbína).

Největším přínosem lokálně produkované obnovitelné energie je její začlenění do místních hospodářských cyklů. S energií budou nejenom možné běžné funkce, které známe ze severních zemí. Elektrifikace lokálních škol, venkovských zdravotních středisek či vodních pump umožní vyšší kvalitu poskytovaných služeb a povede k ekologičtějšímu provozu, odstranění těžké ženské a dětské práce.

Větší aplikace umožní zřízení dílny pro malé opravy či drobnou výrobu, ve vesnické komunitě tak mohou vzniknout nové pracovní příležitosti či možnosti oprav, které zlepší kvalitu života. Lokální energetické okruhy tak oživí lokální ekonomiku.

Naopak pro pokrytí spotřeby stále rostoucích městských aglomerací jsou ve slunných oblastech výhodné solárnětermické elektrárny, které mohou dodávat elektřinu i v obdobích bez přímého svitu slunce.