Emil von Homann

Vystudoval práva na Vídeňské univerzitě a báňskou akademii v Leobenu. Od roku 1887 nastoupil do státních služeb jako úředník ministerstva zemědělství v Leobenu, od roku 1888 ve Vídni. V letech 1893–1899 působil ve správě revírního báňského úřadu ve Štýrském Hradci, od roku 1899 pracoval v právním odboru ministerstva zemědělství, později převzal vedení tohoto odboru. V roce 1908 přešel na nově utvořené ministerstvo veřejných prací. Zde se roku 1909 stal sekčním šéfem. Zaměřoval se na rozvoj těžby ropy v Haliči a na posílení báňské inspekce.[1]

Za vlády Ernsta Seidlera se 23. června 1917 stal ministrem veřejných prací, nejprve jako provizorní pověřený správce rezortu. V některých českých pramenech se uvádí, že již 30. srpna 1917 ho vystřídal v čele rezortu Friedrich von Wieser.[2][3] V Homannově biografickém heslu v rakouském biografickém slovníku se ale uvádí, že 30. srpna 1917 byl naopak jmenován řádným ministrem.[1] A setrvání Homanna v čele rezortu potvrzuje i dobový vídeňský tisk, kde je 31. srpna 1917 zveřejněno formální jmenování ministrem z rozhodnutí císaře Karla I.[4] Post ministra si udržel i v následující vládě Maxe Hussarka a vládě Heinricha Lammasche. Funkci zastával až do zániku monarchie 11. listopadu 1918.[2]

V letech 1919–1920 vedl jako úředník likvidaci zrušeného ministerstva války. V období let 1927–1935 byl prezidentem Dorothea. Od roku 1921 také působil jako předseda rakouského spolku inženýrů a architektů.[1]