Ema Blažková

Ema Blažková jako dítě v roce 1930 s babičkou Kateřinou Kalinovou z Račiněvsi.

Rodinný hrob na Vyšehradském hřbitově (oddíl XII., č. hrobu 8)

Narodila se v Praze v rodině novináře a sokolského činovníka Jaromíra Patrika Blažka. Byla vnučkou českého novináře a důstojníka Patrika Blažka, spoluzakladatele „Jednoty českých novinářů“. Dětství prožila v Praze, po obecné škole nastoupila v jedenácti letech do Dívčího reálného gymnázia ve Vodičkově ulici.

Její otec v obavě o ní ve válečných letech požádal v létě 1941 o možnost přeřazení dcery do Státního reálného gymnázia v Roudnici nad Labem. Ema se přestěhovala ke svému strýci do Račiněvsi[1] a zahájila studijní rok 1941/1942 v septimě tohoto gymnázia.

V době stanného práva po atentátu na R. Heydricha, bylo dne 20. června 1942 roudnické gymnázium obsazeno gestapem a 85 studentů, včetně Emy Blažkové, bylo zatčeno. Záminkou akce byla údajná příprava atentátu na jednoho z učitelů německé obecné školy v Roudnici nad Labem.[2] Mezi zatčenými studenty bylo celkem 16 dívek, septimánek. Všichni zatčení studenti byli převezeni do Terezína, uvězněni a vyslýcháni v Malé pevnosti. Po pětiměsíčním pobytu byla zařazena do pracovního tábora na Křivoklátě jako lesní dělnice. Během věznění v Terezíně dva ze studentů zemřeli. Ema Blažková byla propuštěna 2. listopadu 1942.[3][4][5]

Uvěznění studenti v terezínské Malé pevnosti, která byla pobočnou věznicí pražského gestapa, pracovali – děvčata jako polní dělnice a jako uklízečky, chlapce vozili na práci mimo Malou pevnost. Ema Blažková se během pobytu v Terezíně snažila dle možnosti také kreslit – zachytila tak na svých obrázcích prostředí Malé pevnosti, podobu ženského dvora, život žen na cele a portréty spoluvězňů, včetně bývalých spolužáků z gymnázia. Kresby byly z pevnosti posílány tajně v balících s prádlem. Některé kresby byly složeny tak, že tvořily papírovou krabičku na drobné dárky, které se směly posílat příbuzným. Musela také portrétovat dozorce, jejich ženy a děti.[6][7]

Dne 17. listopadu 1944 byla opět zatčena gestapem. V tu dobu byla nasazena v rámci „ročníku darovaného Říši“[8] jako pomocná dělnice v závodě leteckých demontáží „Deutsche Lufthansa“ v městečku Babí u Náchoda. Deset dní strávila v  samovazbě a pak do květnové revoluce 1945 pracovala v gumárenském závodě Kudrnáč v Náchodě a následně na stavbě Štěchovické přehrady.[9]

Po válce, v květnu 1945 začala opět chodit do gymnázia a maturovala dodatečně s právní účinností od roku 1943. Soukromě studovala kreslení u V. V. Nováka. Ve školním roce 1945/1946 studovala kreslení na ČVUT u profesorů Martina Salcmana, Cyrila Boudy a Karla Lidického, v letech 1946/1947 na Akademii výtvarných umění u profesorů Karla Mináře a Vladimíra Sychry a na UMPRUM u profesora Antonína Pelce. Absolvovala jako akademická malířka.

Předmětem jejích kreseb a obrazů byly zvláště krajinomalba a portréty (specializovala se na dětský portrét), zabývala se i žánrovými náměty a zátišími. K často opakovaným námětům jejího díla patřily výjevy z různých zákoutí rodné Prahy (zejména z Malé Strany, kde žila v domě U Pavlánských), z příbramského kraje a Podřipska. Rovněž se věnovala ilustrační tvorbě pro děti a vyučovala figurální malířství.[10] V Krátkém filmu Praha namalovala animovanou pohádku Dlouhý, Široký a Bystrozraký.

Byla členkou Akademického klubu Tábor (studentské platformy Církve československé husitské) a zastávala funkci v jeho prezidiu. Ve své tvorbě zachytila život na akademických táborech. Je také autorkou portrétů duchovních této církve, mj. patriarchy Františka Kováře. Aktivně působila v náboženské obci na Malé Straně v Praze a přispívala do Českého zápasu.[11]

V 60. letech absolvovala řadu studijních cest do zahraničí, kde kreslila a malovala (Řecko, Vietnam, Egypt, aj.)

Byla členkou spolku Svatobor.

Na konci roku 1974 byla zatčena pro urážku veřejného činitele a 14 měsíců vězněna v pražské věznici v Ruzyni.[12] O svém věznění v Ruzyni psala v letech 1993–4 do Necenzurovaných novin.

Zemřela v den svých 79. narozenin v Praze a je pochována v rodinné hrobce na pražském Vyšehradském hřbitově[13].

Manželem Emy Blažkové byl Martin Gašparovič (1923–1989). Ema Blažková měla 3 děti, syna Lukáše (* 4. 1953, † 9. 1953), syna Marka (* 1954), stavebního inženýra, a dceru Martinu Emu (* 1961), provd. Bezouškovou, herečku a vysokoškolskou pedagožku.

• 1966 M. J. Pulec, E. Blažková (ilustrace): Krakonošův herbář, Vydavatelství obchodu
• 2008 Jan Štíbr, Ema Blažková: Peripetie, Památník Terezín, Terezín, 23 stran, ISBN 978-80-25425-21-3

O svých zkušenostech z věznění v Malé pevnosti Terezín a poválečných soudních procesech s dozorci podávala svědectví ve svých příspěvcích do denního tisku a časopisů.

• 1946 Umění potajmu i na rozkaz, In.: Svobodné noviny, roč. 2, č. 41, 17. 2. 1946, str.1–2
• 1946 Oktáva z vězňů, In.: Hlas osvobozených, roč. II, 3. května 1946, č. 18
• 1972 Čas tabel, In.: Večerní Praha, roč. XVIII, č. 104, 26. května 1972
• 1977 Návštěva Terezína, In.: Vlasta, 5. ledna 1977
• 1994 Jediný koncentrák se slušnou budoucností, In.: České noviny (týdeník litoměřického regionu), roč. 2, č. 1, 7. 1. 1994
• 1995 Kreslila jsem M. Horákovou, In.: Masarykův lid, roč. I, č. 2, listopad 1995, str. 16