Elizabeth Anscombe

Absolvovala klasická studia a filosofii na St. Hugh's College v Oxfordu (1937–1941). Pokračovala ve studiu filosofie na Newnham College (Cambridge).[4]

Byla žačkou Ludwiga Wittgensteina a později uznávanou znalkyní a překladatelkou jeho díla do angličtiny. Wittgenstein ji ve své závěti určil za správkyni literární pozůstalosti. Vysoce ceněn je zejména její překlad díla Filosofická zkoumání.

V roce 1941 se vdala za dalšího Wittgensteinova žáka Petera Geache, s nímž měla sedm dětí. Za druhé světové války ostře protestovala proti kobercovým náletům na německá města a použití atomových bomb proti Japonsku, protože to považovalo za neslučitelné se zásadami spravedlivého vedení války.

Její dílo se soustředilo na filosofii mysli, jednání, logiky a jazyka a etiku. Ve svém článku Modern Moral Philosophy, publikovaném v roce 1958 v žurnálu Philosophy , zavedla do řeči analytické a morální filosofie pojem consequentialism (konsekvencionalismus). Za její nejvlivnější dílo je považována monografie Intention (Intence).

V roce 1948 se střetla v diskusi s předním anglikánským křesťanským apologetou C. S. Lewisem nad některými body jeho díla. Lewis byl její kritikou a svou neschopností obhájit své názory v diskusi s ní tak zdrcen, že se další čistě apologetické tvorby vzdal. Paradoxní na celé věci je, že Anscombe sama vnímala celou diskusi pouze jako příležitost k probrání a vytříbení slabších částí jeho díla a jeho apologetických prací si velmi vážila.

V 60. a 70. letech 20. století se stala významnou osobností britského protipotratového hnutí a obhájkyní katolického morálního učení. Spolu se svými dvěma dcerami se účastnila protestních akcí před interrupčními klinikami, za což byly zatčeny a stíhány.[5]

Její esej Contraception and Chastity (Antikoncepce a čistota) z roku 1972 náleží mezi klasické texty obhajující učení encykliky Humanae vitae a zároveň představuje jeden z nečetných případů důsledně filosoficky argumentované sexuální etiky.[6]