Eleonóra Sándorová

Vystudovala maďarskou školu v obci Jelenec a pak Univerzitu Komenského v Bratislavě. Do roku 1990 působila jako muzejnice a etnografka v muzeu Csallóközi Múzeum v Dunajské Stredě a v okresním muzeu v Galantě.[2] K roku 1990 je profesně uváděna jako etnografka.[3]

Za normalizace se angažovala v opozičním hnutí mezi maďarskou menšinou na Slovensku. V roce 1979 navázala coby studentka v Bratislavě kontakty s opoziční skupinou okolo Miklóse Duraye a dalších disidentů. Poskytovala statistiky a informace z jižního Slovenska. Navázala také vazby na disidenty v Maďarsku, kde navštěvovala přednášky o filozofii a historii. Jejím manželem byl další etnický Maďar ze Slovenska aktivní v opozičním hnutí, Károly Tóth. Společně přepisovali na stroji a distribuovali informační letáky. Jen v roce 1982 jich takto rozeslali cca 800. V roce 1989, ještě před pádem komunistického režimu, napsala dopis do listu Literárny týždenník, v němž kritizovala článek Jána Bobáka o Maďarech na jižním Slovensku pro jeho marxistické a nacionalistické vyznění. Díky tomu si ji povšimli i slovenští disidenti jako Miroslav Kusý, Ján Langoš. Založili pak pobočku PEN klubu na Slovensku.[4]

V lednu 1990 zasedla v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do Sněmovny lidu (volební obvod č. 144 - Galanta, Západoslovenský kraj) jako bezpartijní poslankyně (respektive poslankyně za hnutí Veřejnost proti násilí). Ve volbách roku 1990 přešla do slovenské části Sněmovny národů, coby poslankyně za VPN, v jehož rámci byla členkou menšinové skupiny Maďarská nezávislá iniciativa. Ve Federálním shromáždění setrvala do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1992.[5][6][7]

Od 90. let 20. století se orientovala na publicistiku a žurnalistiku. Od roku 1999 pracovala v aparátu Národní rady Slovenské republiky.[2] V roce 2006 se uvádí jako tajemnice lidskoprávního výboru Národní rady Slovenské republiky.[8]