Ekonomika Indonésie

Velká plantáž na palmový olej. V současnosti je Indonésie jeho největší producentem.

Indonésie je převážně zemědělskou zemí. Zemědělství v Indonésii je klíčovým odvětvím, které přispívá až k 14,43 % HDP.[9] V současné době se využívá 30 % indonéské rozlohy jako obdělávaná půda a zaměstnává asi 49 milionů lidí (41 % z celkové pracovní síly).[10] V zemědělství dominuje rostlinná výroba, polovina polí je zavlažována. Mezi primární zemědělské komodity patří rýže, maniok (tapioka), arašídy, přírodní kaučuk, kakao, káva, palmový olej, kopra; drůbež, hovězí, vepřové maso a vejce. Pro místní ekonomiku je důležitá rovněž produkce palmového oleje, jelikož Indonésie je jeho největším světovým producentem i spotřebitelem a pokrývá přibližně polovinu světové spotřeby. V roce 2008 se stala největším světovým výrobcem palmového oleje, což zásadně proměnilo indonéskou krajinu a využití místní půdy. Jen pro demonstraci rozsahu, o které je zde řeč, v roce 1990 bylo palmou olejnou pokryto 0,7 milionů hektarů půdy. Tato plocha se do roku 2012 více než zdevítinásobila na 6,5 milionu hektarů.[11] Podle hnutí Greenpeace bylo od roku 2015 kvůli produkci palmového oleje odstraněno více než 130 tisíc hektarů lesů, což je oblast o rozloze dvakrát větší než Singapur. V roce 2018 indonéský prezident Joko Widodo podepsal moratorium týkající se vzniku nových palmových plantáží - v následujících třech letech žádné nové nevzniknou.[12]

Nákladní vozy v dole na ostrově Sumbawa.

Indonésie byla do roku 2008 jediným asijským členem Organizace zemí vyvážejících ropu (OPEC) a v roce 2020 je stále čistým dovozcem ropy. V roce 2016 oznámila svů odchod po návratu v roce 2015, jelikož nemohla souhlasit s cílem OPECU: snížení nadměrných dodávek ropy na trh a podpora růstu ceny. Indonésie je vnímána jako poněkud nezvyklý člen kartelu a má za sebou historii nepravidelného členství. Poprvé se ke kartelu připojila v roce 1962, v roce 2009 ho však opustila, protože kvůli klesající těžbě se stala čistým dovozcem ropy. To je v rozporu s podmínkami plnoprávného členství v kartelu. Od opětovného připojení uskutečnila několik dohod o dovozu ropy, zahraničních investicích do těžby a partnerství v oblasti zpracování ropy, mimo jiné i s největšími zeměmi OPEC, tedy Íránem a Saúdskou Arábií.[13]

V roce 1999 činila produkce ropy a kondenzátu v průměru 1,5 milionu barelů (240 000 m³) denně a v roce 1998 přispěl ropný a plynárenský průmysl včetně rafinace přibližně k 9 % HDP. Od roku 2005 činila produkce ropy a kondenzátu 1,07 milionu barelů (170 000 m³) denně. Naznačuje to podstatný pokles od 90. let, zejména v důsledku stárnutí ropných polí a nedostatku investic do zařízení na těžbu ropy. Tento pokles produkce byl doprovázen podstatným nárůstem domácí spotřeby o přibližně 5,4 % ročně, což vedlo k odhadovaným nákladům na dovoz ropy v roce 2005 ve výši 1,2 miliardy USD. Stát vlastní veškerá práva na ropu a nerostné suroviny. Zahraniční firmy se účastní prostřednictvím sdílení výroby a pracovních smluv. Dodavatelé ropy a zemního plynu jsou povinni financovat veškeré náklady na průzkum, těžbu a vývoj ve svých smluvních oblastech a mají nárok na úhradu provozních, průzkumných a vývojových nákladů z vyrobené ropy a zemního plynu. Indonésie dříve subvencovala ceny pohonných hmot, aby udržovala nízké ceny, což ji v roce 2004 stálo 7 miliard USD. Společnost SBY nařídila výrazné snížení vládní dotace cen pohonných hmot v několika fázích. Vláda uvedla, že cílem snížení dotací je snížení rozpočtového deficitu na 1 % HDP v roce 2005, což je pokles z zhruba 1,6 % o rok dříve. Vláda zároveň nabídla jednorázové dotace pro kvalifikované občany, aby zmírnila těžkou situaci.

Indonésie je největší dodavatel cínu na světě. Ačkoli se těžba nerostů tradičně soustředila na bauxit, stříbro a cín, rozšiřuje svoji produkci mědi, niklu, zlata a uhlí na zahraniční export. V polovině roku 1993 Ministerstvo těžby a energetiky znovu otevřelo zahraniční investice pro uhelný sektor, což vedlo ke společnému podniku mezi indonéským producentem uhlí a společnostmi BP a Rio Tinto Group. Celková produkce uhlí dosáhla v roce 1999 74 milionů tun, včetně vývozu 55 milionů tun, a v roce 2011 byla produkce 353 milionů. Od roku 2014 je Indonésie třetím největším producentem s celkovou roční produkcí 458 Mt a exportem 382 Mt. Při tomto tempu budou rezervy vyčerpány do roku 2075. Ne všechny produkce lze exportovat z důvodu regulace závazků na domácím trhu (DMO), která by měla saturovat domácí trh. V roce 2012 činil DMO 24,72 %. Počínaje rokem 2014 již není povolen žádný vývoz uhlí nízké kvality, takže v Jižním Kalimantanu a Jižní Sumatře budou vybudovány moderní úpravny hnědého uhlí, který zvýší kalorickou hodnotu uhlí ze 4 500 na 6 100 kcal/kg. Indonésie je také největším světovým producentem niklu.

V roce 2010 prodala Indonésie 7,6 milionu motocyklů, které se vyráběly hlavně v zemi s téměř 100 % místními součástmi. Honda vedla na trhu s 50,95 % podílem na trhu, následovaná Yamahou s 41,37 %. V roce 2011 činil celkový prodej maloobchodních automobilů 888 335 kusů, což byl nárůst o 19,26 % oproti roku 2010. Na domácím trhu s automobily dominovala Toyota (35,34 %), následovaná Daihatsu a Mitsubishi s 15,44 % a 14,56 %. Od roku 2011 zavedly některé místní automobilky některé indonéské národní vozy, které lze kategorizovat jako nízkonákladový zelený automobil (LCGC). V roce 2012 se prodej výrazně zvýšil o 24 %, což je poprvé, co se v prodeji automobilů prodalo více než jeden milion kusů.

V srpnu 2014 vyvážela Indonésie 126 935 vozidlových jednotek Completely Up (CBU) a 71 000 vozidlových jednotek Completely Knock Down (CKD), přičemž celková produkce dosáhla 878 000 vozidlových jednotek, což představuje 22,5 % z celkového výkonu. Automobilový export je více než dvojnásobný než jeho dovoz. V srpnu 2015 vyvážela Indonésie 123 790 motocyklů. Ve stejném roce společnost Yamaha Motor Company, která vyvezla 82 641, oznámila, že z Indonésie udělá základnu pro export svých produktů.

V roce 2017 země vyrobila téměř 1,2 milionu motorových vozidel, což ji řadí na 18. největšího výrobce na světě. V dnešní době mohou indonéské automobilové společnosti vyrábět automobily s vysokým podílem místního obsahu (80 - 90 %).

V roce 2018 země vyprodukovala 1,34 milionu kusů automobilů, přičemž export zahrnoval 346 000 kusů automobilů hlavně na Filipíny a Vietnam.

V roce 1999 činil americký vývoz do Indonésie celkem 2 miliardy amerických dolarů, což byl výrazný pokles oproti 4,5 miliardám amerických dolarů v roce 1997. Hlavním vývozem byla stavební zařízení, stroje, letecké díly, chemikálie a zemědělské produkty. Dovoz z Indonésie do USA v roce 1999 činil celkem 9,5 miliardy amerických dolarů a sestával především z oděvů, strojů a dopravních zařízení, ropy, přírodního kaučuku a obuvi.

Finanční pomoc Indonésii je koordinována prostřednictvím Poradní skupiny pro Indonésii (CGI) vytvořené v roce 1989. Zahrnuje 19 dárcovských zemí a 13 mezinárodních organizací, které se každoročně scházejí za účelem koordinace pomoci dárců. V roce 2019, kdy podíl indonéského světového obchodu přesáhl 0,5 procenta, se obchodní zástupci Spojených států rozhodli neklasifikovat Indonésii jako „rozvojovou zemi“.[17] Přes zrušení tohoto statusu indonéská vláda ujistila, že se to nezmění současný systém všeobecných preferencí, který Indonésie využívala ze Spojených států.