Édouard Manet

Édouard Manet v roce 1846, daguerrotypie

Pocházel z dobře situované středostavovské rodiny. Otec byl vysokým úředníkem na ministerstvu spravedlnosti, matka měla vazby na švédskou královskou rodinu. [1] [2] Eduard byl nejstarší ze tří bratrů. [3]Studoval na gymnáziu, jeho otec z něj chtěl mít bankovního úředníka. Eduard však nebyl příliš pilným studentem a několikrát musel ročníky opakovat. Matčin bratr však brzy rozpoznal jeho výtvarné nadání, a doporučil ho na mimořádné hodiny kreslení přímo na gymnáziu. Strýc s ním často navštěvoval muzea a galerie a seznamoval ho s uměním starých mistrů. Eduardův otec neschvaloval synovo nadšení pro umění a rozhodně nesouhlasil s nápadem stát se malířem. Otec a syn tedy udělali kompromis a Eduard otci slíbil, že se malířem nestane, pokud nebude muset studovat dále na bankovního úředníka. Po dlouhém váhání se rozhodl pro námořnickou školu a otec mu povolil. Podmínkou zkoušek bylo, že adepti by měli absolvovat plavbu na moři, a tak se Eduard vydal roku 1848 do Rio de Janeira. Dlouhá a úmorná cesta na lodi se Manetovi vůbec nelíbila, zažil několik bouří, kvůli kterým se cesta značně prodloužila. Po návratu Eduard postavil otce před nekompromisní rozhodnutí stát se malířem. Otec se podvolil a roku 1850 zapsal syna do školy u malíře Thomase Coutura. Studoval tam šest let, ale příliš si nerozuměli a Manet trávil hodně času v galeriích, kde kopíroval staré mistry. Byl nadšen hlavně španělským uměním, obdivoval Goyu a Velázqueze. Během studia absolvoval studijní cesty do Holandska, Itálie, Německa a Rakouska, navštívil i Prahu.[2] [4] S Coutourem se po několikaletém studiu rozešel ve zlém, chtěl malovat po svém, tolik odlišném způsobu, neschvaloval způsob akademického umění.

V roce 1850 byla do rodiny Manetových přijata mladá učitelka klavíru Zuzana Leenhofová. S Eduardem navázala tajný milostný poměr a v roce 1852 se jí narodil syn. Byl pokřtěn Leon Edouard Koella a Zuzana ho vydávala za svého bratra. Manet svůj poměr před otcem tajil a teprve po jeho smrti se v roce 1863 se Zuzanou oženil. [1][3]

O Velikonocích roku 1856 Manet od Coutura odešel a s přítelem Albertem de Balleroy si zařídil vlastní ateliér v ulici Lavoisier.[3] Po letech příprav a kopírování mistrovských děl se soustředil na vlastní tvorbu. V roce 1859 přihlásil do Salonu první obraz Piják absintu, ale porota ho odmítla. Podporu našel jen u svých přátel Delacroixe a Baudelaira.

Do dalšího Salonu o dva roky později přihlásil dva obrazy: Portrét rodičů a Španělského zpěváka (Kytarista). Oba byly přijaty a za Španělského zpěváka získal čestné uznání. Obraz vzbudil zájem odborné kritiky a obdiv mladých umělců, jako byli Alphonse Legros, Henri Fantin–Latour, Edgar Degas a další. Manet byl označován za vůdce malířské avantgardy.

Édouard Manet, kresba tužkou od Edgara Degase, 1865

Chtěl potvrdit svůj úspěch a horečně pracoval. Byl sebevědomý, přátelský a společenský. Vytvořilo se kolem něj společenství přátel z intelektuálních a aristokratických kruhů Paříže, které zachytil na svém obraze Koncert v Tuileriích (1862). Žánrová scéna v plenéru je považována za jeden z prvních impresionistických obrazů a v budoucnu inspirovala další následovníky, například Frédérica Bazilla, Clauda Moneta, Augusta Renoira. Manet tento obraz spolu s dalšími třinácti plátny předvedl na samostatné výstavě v březnu 1863, ale sklidil jen výsměch a pobouření.[3]

Porota nepřijala ani jeho tři obrazy pro oficiální Salon v roce 1863 spolu s mnoha dalšími umělci, což vyvolalo negativní reakci. Na základě rozhodnutí císaře Napoleona III. byla odmítnutá díla veřejnosti představena po skončení oficiálního Salonu na samostatné výstavě. Manet byl zastoupen na Salonu odmítnutých třemi plátny, z nichž největší rozruch vzbudila Snídaně v trávě (Koupání), scéna zachycující dvě nahé ženy ve společnosti dvou elegantně oblečených mužů na pikniku v lesíku.

Ještě větší skandál vyvolal na výstavě v roce 1865 obraz Olympie, velký akt ženy, Manetovy oblíbené modelky Victorine Meurent. Obraz, inspirovaný Tizianovou Venuší z Urbina, šokoval návštěvníky celkovou atmosférou, drzým a provokativním pohledem modelky a hlavně neobvyklým výtvarným zpracováním. Proti odsudkům kritiků se na jeho obranu postavil Émile Zola, který pochopil Manetovu genialitu. Trvalou podporu jeho dílu poskytoval i Charles Baudelaire. Dalšími přáteli byli Degas, Renoir či Monet – toho často finančně podporoval. Zaskočen nepříznivým ohlasem Manet se poprvé vydal do Španělska, kde získal nové podněty pro svou práci. Po návratu namaloval několik obrazů v duchu svých velkých vzorů Velázqueze a Goyi. Dva z nich, Pištce a Tragéda, nabídl do Salonu 1866, ale porota je opět odmítla.[3]

V roce 1867 v době konání Světové výstavy svá plátna vystavil v pavilonu, který vybudoval na vlastní náklady. Prezentovat svá díla oficiálně na Světové výstavě mu nebylo umožněno, protože podmínkou bylo ocenění jeho obrazů na předešlých salonech, což se však nestalo. Očekávaný úspěch se nedostavil, veřejnost i kritika neprojevili o výstavu zájem. [1]

Manetův portrét od Henriho Fantina-Latour, 1867

Stále intenzivně pracoval, umělecky vyzrál a produkoval žánrově rozmanitá díla – portréty, skupiny přátel, scény z městského života, zátiší, mořské motivy. Vytvořil řadu portrétů členů své rodiny, přátel i známých osobností. Na mnoha obrazech je zachycena profesionální modelka a pozdější malířka Victorine Meurentová, s níž pracoval dvanáct let. Na obraze Balkon (1868–1869) je jednou z postav malířka Berthe Morisotová, se kterou se později oženil jeho bratr Eugen. [3] V roce 1869 Manet svolil dávat hodiny malby Evě Gonzalèsové a začal pracovat na jejím portrétu, který o rok později vystavil v Salonu.

S Berthe Morisotovou Maneta pojilo přátelství a vzájemná úcta. Manet uznával její talent a Berthe ho přivedla do skupiny mladých umělců–impresionistů v Café Guerbois. Od roku 1868 navštěvoval pravidelně jejich páteční schůzky, ale jejich oficiálních výstav se nezúčastňoval.[4]

Během francouzsko-pruské války přerušil v roce 1870 malování a vstoupil do vojska. Po kapitulaci se vrátil do Paříže a jako přesvědčený republikán vstoupil do Federace umělců, jejímž cílem bylo přispět k obnově morálky, posílení svobody umělecké tvorby a zavedení systému uměleckého vzdělávání. Po krvavém potlačení Komuny trpěl depresemi a odjel se zotavit do Boulogne-sur-Mer, kde od roku 1868 trávil s rodinou letní pobyty. Dojmy z revolučních událostí se odrazily ve dvou jeho litografiích Barikáda a Občanská válka. V roce 1881 namaloval portrét revolucionáře Henriho Rocheforta, jehož dramatický osud ho hluboce zasáhl.

V roce 1872 obchodník Paul Durand-Ruel zakoupil najednou větší množství Manetových obrazů asi za 50 000 franků.[3] Zájem začali projevovat také další sběratelé. Tento úspěch ho povzbudil do další práce, toužil po oficiálním uznání. V Salonu byl přijat jeho obraz Boj Kearsarge s Alabamou, který měl nadšené recenze v tisku. Ještě větší úspěch měl obraz Dobré pivo o rok později. Manet byl zahrnut slávou.

Vrhl se do práce, aby uspokojil rostoucí zájem. Pod vlivem přátel impresionistů více maloval v plenéru, jeho barevná paleta se projasnila. V roce 1874 však mezi nimi došlo k definitivní roztržce, když impresionisté uspořádali vlastní výstavu, které se Manet odmítl zúčastnit.

Poslal tři obrazy do oficiálního Salonu, avšak přijat byl pouze jeden – U železnice (1873). Jeho zklamání pomáhal zmírnit nový přítel a obdivovatel, básník Stéphane Mallarmé. Také v následujících letech se pokoušel o účast v Salonu se střídavým úspěchem. V roce 1875 vyvolal skandál jeho obraz Argenteuil. [3] Konzervativní kritika odsoudila námět i odvážné barevné zpracování. Manet přesto zůstal věrný svému malířskému stylu.

Manetův hrob na pařížském hřbitově Passy

Od roku 1877 se u Maneta projevily zdravotní problémy, cítil se unaven, trpěl ataxií. Byl to průvodní jev syfilidy, kterou se zřejmě nakazil v mládí při své cestě do Rio de Janeira. Absolvoval několikaměsíční léčbu, ale snažil se pracovat. V roce 1880 měl samostatnou výstavu v Paříži a v následujícím roce byl jmenován rytířem Čestné legie a získal cenu v Salonu.[1] [3]

Nemoc rychle postupovala a v důsledku omezené pohyblivosti měl čím dál tím větší problémy s většími plátny. V tuto dobu vzniklo množství zátiší a akvarelů. Na žádost Prospera Mallarmé ilustroval jeho překlad básně Edgara Allana Poe. Jeho posledním velkým plátnem byl Bar ve Folies-Bergère, za které se rok před smrtí konečně dočkal všeobecného uznání.

Pár dní před smrtí mu byla amputována noha, ve které měl sněť. Manet zemřel 30. dubna 1883, v náručí svého syna Leona.[3] Pohřben byl dne 3. května na pařížském hřbitově Passy.

Ve své poslední vůli ustanovil dědičkou celého svého majetku svou manželku Zuzanu s přáním, aby po své smrti odkázala Leonu Koellovi Leenhoffovi jmění, které jí on zanechal. Řada Manetových obrazů byla prodána na velké posmrtné výstavě spojené s dražbou.[1] [3]

• MEIER-GRAEFE, Julius. Eduard Manet. Praha: SVU Mánes, 1910. 87 s. Dostupné online.
• PERRUCHOT, Henri. Život Édouarda Maneta. Praha: Obelisk, 1971. S. 255.
• PRAHL, Roman. Edouard Manet. Praha: Odeon, 1991. 108 s. ISBN 80-207-0235-0.

• Seznam malířů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Édouard Manet na Wikimedia Commons
• Galerie Édouard Manet na Wikimedia Commons
• Gallerie Manetových děl na MuseumSyndicate (anglicky)