Edelmannův palác

Pamětní deska připomínající polního maršála Radeckého umístěná sem roku 1892

Stavba vznikla někdy po roce 1572, kdy bohatý olomoucký měšťan a purkmistr Václav Edelmann z Brosdorfu koupil dva staré domy, které nechal zbourat a na uvolněných parcelách začal s výstavbou nové rodové rezidence. Datum dokončení není známo, nejzazší možností je rok 1586, kdy za Václava Edelmanna ml. došlo k polepšení rodinného znaku: na portále domu je znak Edelmannů ještě před jeho polepšením.

Vzhledem k postupnému úpadku rodu Edelmannů v 16. století byl Václav Edelmann, v pořadí již třetí, okolnostmi donucen prodat palác roku 1600 Sigmundu Willenbergerovi. Během 17. století prošel dům rukama několika majitelů (např. hrabata ze Žampachu, hrabata z Proskova, hrabata z Appersdorfu), až byl konečně roku 1719 zakoupen městem, které dům nechalo několikrát přestavět.

Od roku 1816 byl palác obydlím velitele olomoucké pevnosti a v letech 1829–1831 zde bydlel polní maršálek Jan Radecký z Radče. V letech 1850–1904 zde pak sídlila správa města, protože radnice v tu dobu sloužila justičním potřebám. Edelmannův palác zvaný v 19. století též Obecní dům měl i kulturní funkce, byl zde nejdříve koncertní sál pro Collegium musicum, pak galerie, knihkupectví nebo první stálé olomoucké kino.[1]

V letech 1869–1871 byla provedena historizující neorenesanční úprava. Naposledy byla v třicátých letech 20. století obnovena pasáž a v letech osmdesátých rekonstruován mázhaus. Od roku 1958 je Edelmannův palác památkově chráněná budova.[2]

Vlivem pozdějších úprav se z původního interiéru domu zachovaly jen některé detaily, které dokládají slavnostní ráz přízemí i prvního patra. Jedná se např. o geometrizující renesanční patky v ústřední síni patra, které bylo původně otevřené dvoutraktovou lodžií do náměstí. Zachováno ale zůstalo celé kamenické průčelí, provedené podle nedávných zjištění Michalem Kromerem nebo jeho dílnou. Ve střední části domu, ve dvou patrech někdejších lodžií se nacházejí dvě řady kamenných reliéfů s křesťanskými ctnostmi, hrdinnými postavami a motivy ze Starého a Nového zákona. Reliéfy ve stylobatech zachycují (v pořadí zleva doprava, větší reliéfy zde označeny číslem):

Horní řada

• Lukrécii vrážející si dýku do prsou
• Lota a jeho dcery (1.)
• Narození Páně (2.)
• blíže neurčeného římského vojína
• Krista a Samaritánku (3.)
• Adama a Evu v ráji (4.)
• Júditu s mečem a s uťatou hlavou Holofernovou

• 
  1. Lot
• 
  2. Narození Páně
• 
  3. Kristus a Samaritánka
• 
  4. Reliéf Adam a Eva v ráji a Júdita s mečem a s uťatou hlavou Holofernovou

Dolní řada

• alegorii Naděje
• oběť Abrahámovu (5.)
• Šalomounův soud (6.)
• alegorii Lásky s dvěma dětmi
• Krista a kananejskou ženu (7.)
• Krista s Jajrem a krvácející ženou (8.)
• alegorii Víry s křížem a kalichem

• 
  5. Oběť Abrahámova
• 
  6. Šalomounův soud
• 
  7. Kristus a kananejská žena
• 
  8. Kristus s Jajrem a krvácející ženou

Tyto reliéfy se zřetelně inspirují a často přímo kopírují ilustrace Johanna Bocksbergra ml., které rozmnožil technikou dřevorytu Holanďan Jost Amman a které vyšly poprvé roku 1564 ve Frankfurtu nad Mohanem. Dalším zdrojem inspirace byla šestidílná kompozice ze života Kristova, kterou podle kreseb Antonia Blocklandta vytvořil technikou mědirytu jiný Holanďan Philippus Galle. Co se týče kamenických prací, dosud zůstává nevyjasněna otázka autorství. Dříve se za tvůrce plastik označoval Jiří Gialdi, sochař italského původu působící na Moravě. Dnes se spíše uvažuje o účasti více kameníků-sochařů severoněmeckého školení.

• 
  Renesanční portál v Úzké ulici z konce 16. století, který sem byl v letech 1852–1853 přenesen z domu na Horním náměstí č. 2
• 
  Vlevo erb pánů Bruntálských z Vrbna, vpravo erb náležící manželce hraběnce Kristině z Rogendorfu v Úzké ulici