Alfred Duff Cooper
Alfred Duff Cooper, 1. vikomt Norwich, GCMG, DSO, PC (22. února 1890 Londýn – 1. ledna 1954 Vigo), známý jako Duff Cooper, byl britský politik a diplomat za Konzervativní stranu a spisovatel. Byl ostrým kritikem politiky appeasementu a jediným členem britské vlády, který složil funkci kvůli nesouhlasu s podpisem Mnichovské dohody.[3]
Alfred Duff Cooper | |
---|---|
Rodné jméno | Alfred Duff Cooper |
Narození | 22. února 1890 Londýn |
Úmrtí | 1. ledna 1954 (ve věku 63 let) Vigo |
Národnost | Britové |
Alma mater | New College Etonská kolej Wixenford School |
Povolání | politik, diplomat a spisovatel |
Zaměstnavatel | Foreign Office |
Ocenění | Řád Bílého lva I. třída občanská skupina (2021) |
Politická strana | Konzervativní strana |
Choť | Lady Diana Cooperová (1919–1954) |
Děti | John Julius Norwich William Patten Jr. |
Rodiče | Alfred Cooper a Lady Agnes Duff |
Příbuzní | Sybil Cooper[1] a Stephanie Cooper[1] (sourozenci) Artemis Cooper[2][1], Jason Cooper, 3rd Viscount Norwich[2][1] a Allegra Hustonová (vnoučata) |
Funkce | Člen 34. parlamentu Spojeného království (1924–1929) Člen 35. parlamentu Spojeného království (březen 1931 – říjen 1931) Člen 36. parlamentu Spojeného království (1931–1935) Financial Secretary to the Treasury (1934–1935) Člen 37. parlamentu Spojeného království (1935–1945) … více na Wikidatech |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Napsal šest knih, včetně autobiografie Old Men Forget a biografie francouzského diplomata Talleyranda. Je také autorem románu Operace Heartbreak (1950).
Život
Původ a vzdělání
Alfred Duff Cooper byl jediným synem oblíbeného lékaře vyšší společnosti Sira Alfreda Coopera a Lady Agnes Duffové. Měl příbuzenský vztah i s královskou rodinou, jeho strýc z matčiny strany, první vévoda z Fife, si vzal dceru krále Eduarda VII. Louisu, zatímco jeho prababička z matčiny strany byla hraběnka Elizabeth Hayová, nemanželská dcera krále Williama IV. a jeho milenky Dorothy Jordanové. Cooper prošel typickou výchovou mladého gentlemana ve Wixenfordské škole, Eton College a na oxfordské New College.
Mládí a manželství
V Oxfordu se seznámil s Johnem Nevilem Mannersem, který ho uvedl do kruhu mladých aristokratů a intelektuálů a seznámil ho mj. se Lady Dianou Mannersovou. V té době si vypěstoval pověst bonvivána, věnujícího se čile hazardu, ženám i alkoholu.
Po absolvování Oxfordu vstoupil do diplomatických služeb. Jelikož jeho práce na šifrovacích metodách měly celonárodní význam, byl až do roku 1917 vyřazen z vojenské služby. Až v roce 1917 nastoupil do jednotek Grenadier Guards.[4] Když se jako poručík vyznamenal v bojích roku 1918, obdržel za svou statečnost Řád za vynikající službu (DSO). Téměř všichni z jeho nejbližších přátel ale přišli ve válce o život, což ho ještě víc sblížilo s Lady Dianou Mannersovou. Vzali se v roce 1919.[5]
Manželství Coopersových bylo poznamenáno řadou aférek, Duff byl manželce nevěrný s francouzsko-americkou zpěvačkou a dědičkou firmy na šicí stroje Daisy Fellowesovou, dámou salónů Glorií Guinnessovou, spisovatelkami Louise Levequeovou de Vilmorin a Susan Mary Alsopovou,[6][7] manželkou hráče póla Boye Capela nebo modelkou Maxime de la Falaiseovou. Lady Diana údajně zálety svého manžela tolerovala.[8]
Politická dráha
Po návratu do diplomatických služeb se stal osobním tajemníkem dvou ministrů a ve 20. letech sehrál významnou roli v řešení egyptské a turecké krize, jejímiž výsledky byl vznik nezávislého Egypta a republikánského Turecka. Následně se stal v roce 1924 členem parlamentu za konzervativce v obvodu Oldham a jeho nástupní řeč se zařadila mezi nejuznávanější v celém století. Získal si renomé jako oddaný stoupenec premiéra Stanleyho Baldwina a jako přítel tehdejšího státního pokladníka Winstona Churchilla. Sám Cooper se stal finančním tajemníkem ministerstva války, ale o místo přišel v roce 1929, kdy konzervativci utrpěli porážku ve volbách.
Začal se tedy věnovat literatuře a napsal životopisnou knihu Talleyrand (1932), za kterou si vysloužil chválu kritiky a zajistil si trvalý autorský úspěch.[9] V roce 1937 vyšla i v českém překladu Josefa Hrůši v nakladatelství J. R. Vilímka. V roce 1931 se po odstoupení původního kandidáta utkal znovu o místo poslance ve volbách a vrátil se do Parlamentu, ve kterém pak zasedal až do roku 1945.[10]
V roce 1931 se vrátil i do kabinetu jako finanční tajemník ministerstva války, následně stejnou funkci vykonával i na ministerstvu financí. V roce 1935 se stal ministrem války a v roce 1937 prvním lordem Admirality. Ve stejné době dokončil životopis britského vojevůdce Douglase Haiga. Patřil k nejhlasitějším kritikům premiéra Neville Chamberlaina a jeho politiky appeasementu. Po Chamberlainovu rozhlasovém projevu k nárokům Německa na československé pohraničí si do deníků poznamenal: „Pokud nyní opustíme Čechy, nebo jim dokonce doporučíme vzdát se, budeme odpovědni za jednu z největších zrad v historii. Pokud to nyní vzdáme, bude to konec Anglie a konec demokracie.“[3] Den po podpisu Mnichovské dohody rezignoval.[3] K tomu uvedl, že by ho mohli přimět přijmout „válku se ctí, nebo mír s ostudou“, ale „válka s ostudou – to bylo příliš mnoho“.[11] Další z kritiků appeasementu v řadách konzervativců, poslanec Vyvyan Adams popsal Cooperovu rezignaci jako „první krok na cestě zpět k duševnímu zdraví národa“. Cooper se později významně zapojil do slavné „norské debaty“ v roce 1940, která vedla k Chamberlainovu pádu.
V té době vykreslovala německá propaganda Coopera jako jednoho se ze tří nejnebezpečnějších válečných štváčů.[12] Za premiérství Winstona Churchilla se stal ministrem informací, ale byl odstaven od dění v roce 1941 po kontroverzním jmenování stálým ministrem v Singapuru. Významnější roli hrál až po jmenování vládním zmocněncem pro Svobodnou Francii v roce 1943 a o rok později velvyslancem ve Francii. V Paříži měl velký úspěch. Podle historika P. H. Bella byl tak „oddaný frankofil“, že pokoušel trpělivost ministerstva zahraničí kvůli nadměrné snaze o prohloubení britsko-francouzských vztahů až do míry aliance, která měla ovládnout poválečnou Evropu.[13] Ani po vítězství labouristů ve volbách v roce 1945 nebyl z místa velvyslance odvolán. Nový ministr zahraničí Ernest Bevin oceňoval jeho blízké vztahy s mnoha francouzskými politiky včetně anglofobního Charlese de Gaulla.[13] V lednu 1947 inicioval bez pokynů z Londýna jednání, která vyvrcholila podpisem Smlouvy z Dunkerque. Jeho návrh na vznik britsko-francouzské vojenské aliance tehdy Léon Blum pochopil jako oficiální londýnskou nabídku.[14]
Cooper opustil úřad velvyslance v roce 1947. O rok později byl vyznamenán Řádem sv. Michala a sv. Jiří nejvyššího stupně rytíř velkokříže. Až do své smrti se pak věnoval především literatuře. V této době napsal autobiografii Old Men Forget a nakonec byl v roce 1952 povýšen do šlechtického stavu jako Vikomt Norwich v Aldwicku v Hrabství Sussex, v roce 1952. Jeho manželka ale odmítala být nazývána Lady Norwichová a dál používala jméno Lady Diana Cooperová.
Zemřel v roce 1954, ve věku 63 let.
Rodina
Duff Cooper měl jediného legitimního potomka. Syn John Julius Norwich (narozen 1929) se stal známým spisovatelem a televizním moderátorem. Vydal i sbírku otcových deníků pod titulem The Duff Cooper Diaries: 1915–1951.[15] Vnučka Duffa Coopera Artemis Cooperová vydala několik knih, včetně korespondence manželů Cooperových (A Durable Fire: The Letters of Duff and Diana Cooper, 1913–50). Cooperovou vnučkou je také scenáristka Allegra Hustonová. Cooperova neteř Enid Levitová (dcera jeho sestry Stephanie) je babičkou premiéra Davida Camerona.
Biografii o Cooperovi napsal John Charmley. Podle Coopera bylo pojmenováno britské literární ocenění, Cena Duffa Coopera.
Reference
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Duff Cooper na anglické Wikipedii.
- Kindred Britain.
- Darryl Roger Lundy: The Peerage.
- ŠIŠKA, Miroslav. Mnichov je zrada, řekl v Chamberlainově vládě jediný muž. Novinky.cz. 2016-10-23. Dostupné online [cit. 2016-10-24].
- COOPER, DUFF. The Papers of Alfred Duff Cooper (1st Viscount Norwich). [s.l.]: Cambridge University Press Dostupné online. (anglicky)
- Diana herself had revealed that although she was brought up as a daughter of the eighth Duke of Rutland, she was actually fathered by Harry Cust, a Lincolnshire landowner and Member of Parliament (MP).
- Vanity Fair (February 2006)
- Revealed: Duff Cooper's secret second son. www.telegraph.co.uk. 8 January 2006. Dostupné online [cit. 1 May 2010]. (anglicky)
- John Julius Norwich:'Deep down, I'm shallow. I really am'. www.telegraph.co.uk. 4 June 2008. Dostupné online [cit. 1 May 2010]. (anglicky)
- Cooper, 2001 (1932).
- Peele, Gillian "St George's and the Empire Crusade" in Cook, Chris and Ramsden, John (eds/) By-elections in British politics.
- NORWICH, John Julius. A History of England in 100 places. London: John Murray, 2011. ISBN 978-1-84854-606-6. S. 425. (anglicky)
- Stenton, Michael. Radio London and Resistance in Occupied Europe: British Political Warfare 1939–1943. [s.l.]: Oxford University Press, 2000. Dostupné online. ISBN 0-19-820843-X. S. 9–10. (anglicky)
- Bell, P.H France and Britain, 1940–1994: The Long Separation London: Routledge, 2014 page 72.
- Bell, P.H France and Britain, 1940–1994: The Long Separation London: Routledge, 2014 page 74.
- Norwich, 2005.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Alfred Duff Cooper na Wikimedia Commons
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Alfred Duff Cooper