Dubiecko

Městsko-vesnická gmina (gmina miejsko-wiejska) Dubiecko má rozlohu 154,26 km², zahrnuje 17 obcí se starostenstvími (sołectwo) a žije v ní přibližně 10 000 osob:[1]

• Bachórzec
• Drohobyczka
• Dubiecko
• Hucisko Nienadowskie
• Iskań, Koszowa
• Łączki, Nienadowa
• Piątkowa
• Przedmieście Dubieckie
• Sielnica
• Słonne
• Śliwnica
• Tarnawka
• Winne-Podbukowina
• Wybrzeże
• Załazek[2]

V roce 1953 byly v původním korytu řeky San nalezeny dvě neolitické kamenné sekery. Následné archeologické výzkumy v letech 1959 a 1964 prokázaly, že zde žili lidé v neolitu a době bronzové. Četné nálezy římských mincí naznačují přítomnost zdejšího osídlení během Římského impéria.[3] V 11.–13. století na tomto území existovalo Přemyšlské knížectví s hlavním městem Přemyšl, které bylo součástí Haličského knížectví, později Haličsko-volyňského knížectví.

Zámek Krašických (Zamek Krasickich)

Bývalý řeckokatolický kostel Povýšení sv. Kříže

Dub letní na nádvoří Zámku Krašických

Kostel Neposkvrněného početí Panny Marie

Park u Zámku Krašických

Jelení obora

Jelení obora

Po opětovném získání tohoto území Kazimírem Velikým, v roce 1340, se Dubiecko stalo součástí Sanocké země ruského vojvodství Polského království. Poprvé byla existence obce zmíněna v roce 1358 při udělování okolních zemí jistému Jackovi zvanému Slonečko.[3] 22. června 1389 dal Vladislav Jagelonský královskou vesnici Dubiecko do doživotního držení rytíři erbu Szreniawa, Petru Kmitovi, lublinskému kastelánu a pozdějšímu vejvodovi krakovskému a sandoměřskému.[3] Jeho syn Mikuláš, pozdější přemyšlský kastelán, obdržel 24. srpna 1407 od krále Vladislava Jagiely pro Dubiecko městské právo. Následně město přesunul na levý břeh řeky San, založil zde farnost a nechal postavit dřevěný kostel svatých Mikuláše, Stanislava a Martina. Současně Petr Kmita zafinancoval stavbu nemocnice, která především sloužila jako starobinec. Její součástí byl i kostel Svatého Ducha. V roce 1551 se majitelem Dubiecka stal Stanisław Mateusz Stadnicki, šlechtic erbu Szreniawa bez Krzyża, významný činitel církevní reformace, který se přestěhoval z Niedźwiedzu do Dubiecka a začal zde popularizovat reformaci. Zrušil výhody katolíků, kostel změnil na kalvínský a zavedl přijímání podobojí. Stadnicki jmenoval prvním kazatelem Alberta z Iłży, odpadlíka od katolické církve. Kromě něho poskytl Stadnicki ochranu dalším dvěma reformátorům, kteří byli exkomunikováni z římskokatolické církve - Jerzymu Tobołkovi z Mościsk a Andrzeji z Dynówa. V Dubiecku začaly luteránské bohoslužby s liturgií v polštině a šířila se živá propagace nesouhlasu s římskokatolickou církví. V roce 1559 zde byla založena církevní škola, vychovával mládež v reformním duchu, vedená italským knězem Františkem Stankerem, který z důvodu heretických kázání musel opustit svou vlast. Na svém vrcholu v ní působilo pět učitelů a navštěvovalo ji přes 300 žáků.[3] Období reformace zde trvalo až do roku 1588, kdy Stanisławův syn Andrzej Stadnicki, nový majitel dubieckého panství, vrátil církevní majetky katolíkům.[3] Nicméně, až do roku 1624 zde fungovala kalvinistická tiskárna provozovaná Janem Szeligou. V roce 1588 bylo Dubiecko prodáno rodině Siecinů Krasických.

V roce 1626 Jerzy Krasicki při přestavbě hradu zbořil stávající kostel a poté nechal na předměstí Dubiecka vystavět nový kostel Povýšení svatého kříže. Na počátku 18. století byl na jeho místě postaven nový zděný kostel svatých Šimona a Judy, vysvěcený v roce 1755 přemyšlským biskupem, Wacławem Hieronimem Sierakowskim. Tento kostel byl postaven díky financování stavby Annou Krasickou, jejíž portrét je v chrámu dodnes.

V polovině 19. století byli majiteli panství Dubiecka hrabata Aleksander a Henryka Krasičtí. Po rodině Krasických zdědila zámek Dubiecko rodina hrabat Konarských.

Z hlediska vyššího administrativního uspořádání, bylo Dubiecko v důsledku prvního dělení Polska (1772), přičleněno k habsburské říši, v letech 1918–1939 bylo součástí Druhé polské republiky, v letech 1939–1944 okupováno Německem (General Government) a od roku 1945 se opět stalo součástí Polska.

V roce 1934 bylo Dubiecko zbaveno statutu města a teprve 1. ledna 2021 byla městská práva obnovena.

• Komplex zámku s novogotickou přístavbou, parkem a pozůstatkem vodního příkopu. Zámek stojí na místě hradu Stadnických, což byla čtyřboká stavba s nádvořím obklopená vodním příkopem. Poté byl hrad přestavěn na barokní palác, kde se v roce 1735 narodil Ignacy Krasicki, pozdější básník a warmijský biskup. Do dnešní podoby, v klasicistním slohu, byl zámek přestavěn rodinou Krasických v letech 1771–1790. V roce 1909 byl zámek doplněn o novogotickou přístavbu. V současné době je v zámku hotel a restaurace. Park obsahuje unikátní druhy stromů - nejpůsobivější je dub letní (Quercus robur), zasazený v 18. století a mající výjimečně vysoký kmen, jehož obvod v nejširším místě dosahuje 633 cm.[4] Na park navazuje obora se stádem jelení zvěře.
• Řeckokatolický kostel Povýšení svatého kříže, renovovaný Společností přátel regionu Dubiecka. Slouží pro pořádání kulturních akcí a funguje pod názvem Dům umění Kresů.
• Obecní hřbitov (nejstarší část) s kaplemi bývalých majitelů panství a význačných rodů.
• Kostel Neposkvrněného Srdce Panny Marie a svatých apoštolů Šimona a Judy Tadeáše, postavený v letech 1934–1952
• Soukromé muzeum zkamenělin a minerálů Roberta Szybiaka (ul. Krasickiego 3). Obsahuje několik stovek exemplářů zkamenělin, převážně nalezených v Podkarpatské oblasti. Unikátním exponátem je pták z oligocénu, nalezený v Přemyšlském podhůří.

Ve svých dílech psali o Dubiecku:

• Ignacy Krasicki[3]
• Aleksander Fredro
• Franciszek Karpiński
• Aleksandra Konarska (hraběnka Krasicka)

• Azay-le-Rideau, Francie