Dorian Gray (Čekovská)

Slovenská skladatelka Ľubica Čekovská vešla od počátku 21. století ve známost především svou hudbou pro divadlo a film, jakož i orchestrálními kompozicemi. Její první tvůrčí zkušeností s operou bylo podílení se na kolektivní opeře pěti skladatelů As Times Go By pro Státní operu v Hannoveru (2005). Roku 2009 získala Čekovská zakázku na celovečerní operu od Slovenského národního divadla (konkrétně od tehdejší ředitelky Silvie Hroncové). Byla to první a dosud (2021) jediná zakázka na operu od domácího skladatele pro hlavní scénu SND od osamostatnění Slovenské republiky.[3][5]

Na myšlenku zhudebnít Wildeův Obraz Doriana Graye přivedla Čekovskou jej tchyně Marta Malachovská. Do spojení s kanadskou spisovatelkou Kate Pullingerovou – mj. autorkou námětu filmu Piano – ji dalo nakladatelství Bärenreiter, s nímž má Čekovská dlouhodobou smlouvu. Pullingerová libreto na (již mnohokrát zhudebněný) Wildeův námět napsala v letech 2009–2010; v posledních fázích k němu radami přispěl známý operní režisér David Pountney. Libreto je dramaticky dobře stavěné, střídají se v něm scény z prostředí společenské smetánky se scénami z velkoměstského podsvětí, což podtrhující dualismus mezi dobrem a zlem, ošklivostí a krásou, světlem a temnotou, bohatstvím a chudobou atd., který je podle Pullingerové hlavním tématem příběhu. Jazykově je stručné a věcné a člení se na dialogy s rychlým spádem a delší monology postav, dávající prostor pro árie.[6] Děj sleduje epizodicky v hlavních rysech Wildeovu knihu, ve scénách z podsvětí je explicitnější[7], relativně větší úlohu než u Wilda zde má Dorianův přítel Alan Campbell. Čekovské Doriana Graye lze jednoznačně zařadit do žánru „literární opery“.[8]

Recenzent Bachtrack Frank Kuznik psal: „I když není disonantní, je [Čekovské] slovník v Dorianu Grayovi neomylně moderní, se stěží dvěma takty souvislé melodie. Mihotavé chvění, hrozivé lesní rohy, vířící dřevěné nástroje a kaskády zvuku připravující na pokřivené, horečné výšky pohánějí mocné psychologické drama o světě spějícím ke zkáze, zlověstné místo napětí a nepokoje.“[9] George Loomis v The New York Times střízlivěji označil Čekovské hudební jazyk jako „snadno pochopitelný, mírně disonantní“, v němž napětí udržují „vytrvalé údery bubnů, neodbytné rytmy, dmoucí se akordy“, ale který je „místy poněkud krotký pro Wildův mrazivý příběh“.[7] Helena Havlíková v Hudebních rozhledech shrnuje charakteristiku hudby Doriana Graye takto: „Čekovská nepohrdá prověřenými operními postupy, áriemi nebo ansámbly, střídá dramatické situace v melodizovaných recitativech s úvahami ve zpěvních číslech, dokáže hudebně výstižně charakterizovat situace.“[10] Podobně Boris Michael Gruh v Magazin Klassik: „Orientuje se méně na vídeňské mistry atonální moderny a pokouší se jít vlastní cestou, která se nevyhýbá melodice a použití tradičních operních forem,“[11] nebo Pavel Unger v Opera Plus: Čekovská pracuje se „slovníkem vůbec ne hypermoderním, vyhýbajícím se prvoplánovým disonancím a experimentování se zvukem“[5]. Týž recenzent Čekovské vyčítal „deficit emocionálnosti“ a chybějící „schopnost kreslení svižného dramatického oblouku a zkratkovitosti“.[5] Někteří recenzenti opeře vytýkali jistou jednotvárnost; podle jinak příznivého názoru Terézie Ursínyové v Opera Slovakia „by [skladatelka] mohla více dbát na kontrasty […], nevyhrocovat většinu hudebního proudu „na ostří nože“, dát větší prostor meditativně-melodické, dynamicky rafinované hudbě“.[4] Recenzent Divadelních novin Josef Herman kritizoval údajnou přílišnou uhlazenost hudebního stylu: „Nejvíc mi však na Čekovské opeře vadí přemíra hrané ušlechtilosti, nepředvádí postavy, ale bronzové statue! Z nepřerývaného plynutí přeslazené hudby se mi v závěru představení udělalo až fyzicky nevolno – to když autorka nevěděla, jak operu ukončit a jak s těmi přeušlechtilými tóny přestat.“[6]

Čekovská v Dorianu Grayovi využívá všech možností orchestru a recenze se shodují na jejích instrumentačních schopnostech – například Pavol Smolík v revue Impulz: „Skladatelka je evidentně výborně připravená – pokud jde o „kompoziční řemeslo“ – a v díle se brilantně pohybuje na hranici rozšířené tonality, atonality a modality, ale mistrovsky vytváří i složité metrorytmické struktury.“[12] Podle hudební vědkyně Alžbety Lukáčové „[f]aktura orchestru je řešena nástrojovou koloristikou a metrorytmickou variabilitou. Spojuje barevnost orchestru jako celku se specifickými výrazovými možnostmi jednotlivých nástrojů i prostřednictvím netradičních zvuků.“[1] Michaela Mojžišová v deníku SME o této opeře soudila, že „[z]ejména v orchestrální složce je instrumentačně a melodicky propracovaná a pestrá.“[3] Obdobně obdivně se vyjadřovala Sabine Weberová v KlassikInfo.de, např.: „Zvukové hmoty odpoutává tak dokonale, jak je umí i uspořádat, nebo komorním způsobem vyzdvihnout a zaostřit jednotlivé nástroje.“[13] Méně příznivého ocenění se dočkalo Čekovské zacházení s lidským hlasem a vůbec zpěvní složka opery. Podle Pavla Ungera je Čekovská „zatím více instrumentálně než vokálně cítící umělkyní“.[5] Recenzent Frank Kuznik psal: „[…] psaní pro hlasy není příliš silné. Velká část dialogů je mluvena spíše než zpívána a zpěvní linie se často zdají napjaté, což nepřekvapuje u první opery, natož v angličtině.“[9] Josef Herman označil vokální stránku za „mechanickou a docela protivnou odrůdou velmi melodizované deklamace – zpívá se stále stejně nezúčastněně v opakovaných obratech, jedno, jestli postava informuje, že jí ujede vlak, nebo se chystá vraždit.“[6] Rovněž podle Michaely Mojžišové projevuje Čekovská ve vokální složce méně invence než v orchestrální. „Zejména ukončování frází na nejvyšším tónu působí stereotypně.“[3] Oproti tomu Frieder Reininghaus z neue musikzeitung míní, že zpěvní linie jsou „velmi dobře zpívatelné“[8], a Marie-Louise Maintzová tvrdí, že „krása hlasu a vokální linka jsou těžištěm [Čekovské] díla“.[14]

Originálním prvkem je ztvárnění Dorianova obrazu.[1][3][5] Čekovská říkala: „Od prvního okamžiku jsem věděla, že obraz nebude jen vizuální věcí, ale hudební.“ Hudebně ho zpodobňuje andělsky znějící osmičlenný chlapecký sbor (mimo scénu) z nahrávky, jehož zpěv je v průběhu děje postupně elektronicky deformován, aby navodil ideu degenerace obrazu (motiv se ozve celkem desetkrát). Čekovská o tom řekla: „Tato melodická linka je emblémem celé opery, ve které pro mne je zpěvnost a komunikace mezi hlasem a orchestrem zvláště důležitá.“[14]

Čekovská se již dříve netajila svými vzory mezi skladateli především z poloviny 20. století, jejichž ohlasy lze v hudbě Doriana Graye nalézt. Recenzenti nalézali nejvýraznějšími ohlasy jednak anglickojazyčných skladatelů, zejména Benjamina Brittena[5][6][8], popřípadě Giana Carla Menottiho[15], ale též Leoše Janáčka[8][13] a Dmitrije Šostakoviče[8][15], v rytmické složce pak i Čekovské londýnského učitele Thomase Adèse[13]. Podle Josefa Hermana Čekovská „neusiluje o originalitu svého hudebního jazyka, trochu postmoderně napodobuje známé vzory“;[6] Pavol Smolík naopak míní, že „dílo [Dorian Gray] vůbec není eklektické, ale navýsost originální“.[12]

V posudcích recenzentů převažovala jednoznačná chvála libreta i hudebního nastudování dirigenta Christopha Warda, naopak rozpaky nad málo invenční režií Nicoly Raabové, scénou Anne Marie Legensteinové a kostýmy Alix Burgstallerové.[5][6][9]

Dorian Gray je první opera ženy-skladatelky, která byla na Slovensku na profesionálním jevišti hrána. Na repertoáru Slovenského národního divadla zůstala do roku 2015, kdy s ní toto divadlo rovněž hostovalo v Praze při příležitosti festivalu Pražské jaro. Podle jednoho z představitelů, Aleše Jenise, zde došla i příznivějšího diváckého přijetí než na Slovensku.[6]

Ještě před samotnou operou Dorian Gray měla 12. června 2011 v Rakousku premiéru orchestrální suita z opery.[2]

Čekovská vyjádřila touhu uskutečnit novou inscenaci Doriana Graye s jiným režijním pojetím,[16] to se však zatím neuskutečnilo. Její následující komická opera Impresario Dotcom na italské libreto měla po několika odkladech premiéru rou 2020 v Bregenzu.

Oscar Wilde, fotografie z roku 1876

Odehrává se v Londýně na sklonku 19. století.

Dvě flétny (jedna současně pikola), dva hoboje (jeden současně anglický roh), dva klarinety (jeden současně basklarinet), dva fagoty (jeden současně kontrafagot); čtyři lesní rohy, tři trubky, tři pozouny, tuba; tympány, harfa, celesta, bicí souprava; smyčcové nástroje (housle, violy, violoncella, kontrabasy).[2]

• LUKÁČOVÁ, Alžbeta. Dorian Gray. In: HOSTOMSKÁ, Anna. Opera. Průvodce operní tvorbou. 11. vyd. Praha: NS Svoboda, 2018. ISBN 978-80-205-0637-5. Kapitola Ľubica Čekovská, s. 1124–1127.