Dmitrij Timofejevič Jazov

Po druhé světové válce, které se aktivně účastnil, studoval na vojenských školách a stal se vojákem z povolání. V 70. letech sloužil také v Československu a v letech 1979–1980 se dokonce stal velitelem okupačních vojsk v této zemi. V osmdesátých letech sovětská vojska prohrávala v afghánské válce a v květnu 1987 se západoněmeckému mladíkovi Mathiasi Rustovi podařilo na jednomotorovém letadélku Cessna 172 proniknout celou západní radarovou clonu Sovětského svazu a přistát na Rudém náměstí. Tohoto fiaska využil Michail Gorbačov k odvolání nejvyššího vedení armády a jmenování vlastního člověka, nepříliš významného generála Dmitrije Jazova do funkce ministra obrany.[4] V roce 1990 byl jmenován maršálem SSSR. V tomto období se připojil k protigorbačovským konzervativcům, jak dokládá jeho vystoupení na neveřejném zasedání zákonodárného sboru, kde společně se šéfem KGB Krjučkovem a ministrem vnitra Pugem prohlásili, že země se v důsledku Gorbačovovy politiky řítí do katastrofy.[5] Na tuto situaci reagoval Michail Gorbačov tajnou schůzkou s Borisem Jelcinem a kazašským prezidentem Nursultanem Nazarbajevem, při níž se dohodli o odvolání sovětského premiéra Pavlova, šéfa KGB Krjučkova a ministra obrany Jazova. V místnosti však bylo namontováno odposlouchávací zařízení a Krjučkov se tak o tomto záměru dozvěděl. 5. srpna 1991 se po Gorbačovově odjezdu na krymskou dovolenou sešli sovětští konzervativci a přistoupili k přípravě převratu. Ten začal 19. srpna o pravoslavném svátku Proměnění Páně a trval tři dny. Řízení země se ujal Státní výbor v čele s viceprezidentem Gennadijem Janajevem. Členy výboru se stali Krjučkov, Pugo, Pavlov a také Dmitrij Jazov. Puč byl nakonec neúspěšný.[6] Dmitrij Jazov nebyl sice trestně stíhán[7], musel však odejít do penze.

Prezident Vladimir Putin v roce 2004 vyznamenal Dmitrije Jazova řádem, který se uděluje za „výkony v prospěšných sociálních činnostech“.[8] 27. března 2019 odsoudil soud v litevském Vilniusu Dmitrije Jazova v nepřítomnosti k deseti letům vězení za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Dopustil se jich údajně jako ministr obrany SSSR v lednu 1991, kdy při útoku sovětských vojáků proti vilniuskému televiznímu centru zahynulo 14 lidí.[7]