Dmitrij Timofejevič Jazov
Dmitrij Timofejevič Jazov (Дмитрий Тимофеевич Язов; 8. listopadu 1924,[1] Jazovo – 25. února 2020, Moskva[2][3]) byl ruský voják, důstojník, politik a jediný sovětský maršál narozený na Sibiři. Byl veteránem druhé světové války a také jediným maršálem, který nedostal titul Hrdina Sovětského svazu.
Dmitrij Timofejevič Jazov | |
---|---|
Dmitrij Timofejevič Jazov, 2009 | |
Narození | 8. listopadu 1924 Jazovo |
Úmrtí | 25. února 2020 (ve věku 95 let) Moskva |
Místo pohřbení | Federální vojenský památeční hřbitov |
Alma mater | Vojenská akademie generálního štábu Ozbrojených sil Ruské federace Moscow Higher Military Command School Frunzeho vojenská akademie |
Povolání | voják a důstojník |
Ocenění | Řád rudé hvězdy (1945) medaile Za bojové zásluhy (1953) Řád rudého praporu (1963) Leninův řád (1971 a 1981) Řád za službu vlasti v ozbrojených silách SSSR 3. třídy (1975) … více na Wikidatech |
Politická strana | Komunistická strana Sovětského svazu |
Funkce | ministr obrany Sovětského svazu (1987–1991) poslanec Nejvyššího sovětu SSSR |
Podpis | |
multimediální obsah na Commons | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
Po druhé světové válce, které se aktivně účastnil, studoval na vojenských školách a stal se vojákem z povolání. V 70. letech sloužil také v Československu a v letech 1979–1980 se dokonce stal velitelem okupačních vojsk v této zemi. V osmdesátých letech sovětská vojska prohrávala v afghánské válce a v květnu 1987 se západoněmeckému mladíkovi Mathiasi Rustovi podařilo na jednomotorovém letadélku Cessna 172 proniknout celou západní radarovou clonu Sovětského svazu a přistát na Rudém náměstí. Tohoto fiaska využil Michail Gorbačov k odvolání nejvyššího vedení armády a jmenování vlastního člověka, nepříliš významného generála Dmitrije Jazova do funkce ministra obrany.[4] V roce 1990 byl jmenován maršálem SSSR. V tomto období se připojil k protigorbačovským konzervativcům, jak dokládá jeho vystoupení na neveřejném zasedání zákonodárného sboru, kde společně se šéfem KGB Krjučkovem a ministrem vnitra Pugem prohlásili, že země se v důsledku Gorbačovovy politiky řítí do katastrofy.[5] Na tuto situaci reagoval Michail Gorbačov tajnou schůzkou s Borisem Jelcinem a kazašským prezidentem Nursultanem Nazarbajevem, při níž se dohodli o odvolání sovětského premiéra Pavlova, šéfa KGB Krjučkova a ministra obrany Jazova. V místnosti však bylo namontováno odposlouchávací zařízení a Krjučkov se tak o tomto záměru dozvěděl. 5. srpna 1991 se po Gorbačovově odjezdu na krymskou dovolenou sešli sovětští konzervativci a přistoupili k přípravě převratu. Ten začal 19. srpna o pravoslavném svátku Proměnění Páně a trval tři dny. Řízení země se ujal Státní výbor v čele s viceprezidentem Gennadijem Janajevem. Členy výboru se stali Krjučkov, Pugo, Pavlov a také Dmitrij Jazov. Puč byl nakonec neúspěšný.[6] Dmitrij Jazov nebyl sice trestně stíhán[7], musel však odejít do penze.
Prezident Vladimir Putin v roce 2004 vyznamenal Dmitrije Jazova řádem, který se uděluje za „výkony v prospěšných sociálních činnostech“.[8] 27. března 2019 odsoudil soud v litevském Vilniusu Dmitrije Jazova v nepřítomnosti k deseti letům vězení za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Dopustil se jich údajně jako ministr obrany SSSR v lednu 1991, kdy při útoku sovětských vojáků proti vilniuskému televiznímu centru zahynulo 14 lidí.[7]
Řády a vyznamenání
- Řád rudé hvězdy – 1945
- Řád rudého praporu – 1963
- Leninův řád – 1971 a 1981
- Řád vlastenecké války I. třídy – 1985
- Řád Říjnové revoluce – 1991
- Medaile za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce 1941–1945 – 1945
- Medaile 30. výročí sovětské armády a námořnictva – 1948
- Medaile Za bojové zásluhy - 1953
- Medaile 40. výročí Ozbrojených sil SSSR – 1958
- Jubilejní medaile 20. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945 – 1965
- Medaile 50. výročí Ozbrojených sil SSSR – 1968
- Pamětní medaile 100. výročí narození Vladimira Iljiče Lenina – 1970
- Jubilejní medaile 30. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce 1941–1945 – 1975
- Medaile 60. výročí Ozbrojených sil SSSR – 1978
- Medaile Za upevňování přátelství ve zbrani
Odkazy
Reference
- Нестёркин, В. Д. Velká ruská encyklopedie [online]. Ruská akademie věd [cit. 2020-02-25]. Heslo Я́ЗОВ. Dostupné online. (rusky)
- Умер маршал Советского Союза Дмитрий Язов [online]. ТАСС [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. (anglicky)
- Умер последний маршал СССР Дмитрий Язов [online]. Радио Свобода [cit. 2020-02-25]. Dostupné online. (anglicky)
- MALIA, Martin. Sovětská tragédie. Praha: Argo, 2004. 566 s. ISBN 80-7203-566-5. S. 418.
- MALIA, Martin. Sovětská tragédie. Praha: Argo, 2004. 566 s. ISBN 80-7203-566-5. S. 485.
- ZUBOV, Andrej. Dějiny Ruska 20. století – díl II. Praha: Argo, 2015. 769 s. ISBN 978-80-257-0964-1. S. 529–531.
- Exministr obrany SSSR Jazov dostal v Litvě 10 let za útok na vilniuské televizní centrum v roce 1991. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2020-04-13]. Dostupné online.
- V Rusku zemřel maršál Jazov, pučista proti Gorbačovovi. Novinky.cz [online]. [cit. 2020-04-13]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Dmitrij Timofejevič Jazov na Wikimedia Commons
- Osoba Dmitrij Timofejevič Jazov ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Dmitrij Timofejevič Jazov
- Dmitrij Timofejevič Jazov na cultureworld.wz.cz