Distanční vzdělávání

Historie distančního vzdělávání jako nové vzdělávací příležitosti má kořeny v různých systémech korespondenčního studia, které se objevily již v polovině devatenáctého století v Anglii a Francii, později pak v Německu a Rakousko-Uhersku, a počátkem dvacátého století také v USA. V polovině minulého století se na nejprestižnějších amerických a kanadských univerzitách využívá způsobu studia přesahujícího klasickou výuku. Také v bývalém Sovětském svazu a následně v NDR, Polsku i v Česku se rozvinulo dálkové studium.[2]

Dnes jsou největšími poskytovateli distančního vzdělávání britská Open University a španělská otevřená univerzita UNED, které mají každá více než 100 000 studentů a kladou velký důraz právě na aspekt otevřenosti. Naproti tomu německá FernUniversität má na vstup stejné požadavky jako jiné univerzity a klade větší důraz na aspekt distančnosti.[2]

Distanční vzdělávání v České republice nemá tradici. Proto také jeho zavedení do struktury vzdělávání bylo poměrně složité a pomalé. Kromě několika pokusů v institucích pro vzdělávání dospělých (1. česká korespondenční škola - ukončila svou činnost v r. 1992, švýcarská nadace Transfer - skončila v r. 1993, Německá korespondenční akademie - skončila v r. 1995, Evropská škola korespondenčních kurzů, Akademie Jana Amose Komenského) se tato forma usídlila především na vysokých školách, zejména na Vysokém učení technickém v Brně, Univerzitě Palackého v Olomouci, Technické univerzitě v Liberci.[1]

Distanční forma studia se v Česku v současné době realizuje ve dvou rovinách: jako distanční graduální vysokoškolské studium a jako kurzy tzv. celoživotního vzdělávání. Oba tyto způsoby výuky jsou málo rozvinuté.[4]

V české historii se na akademické půdě s distančním vzděláváním v online prostředí střetáváme například v roce 2002 díky projektu „virtuální univerzity“ tří českých fakult vysokých škol Moravskoslezského kraje (VŠB- Technické univerzity Ostrava, Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity a Obchodně podnikatelská fakulta SU Karviná). Tento projekt sloužil k převedení do online prostředí škol na základě kooperace na podporu distančního vzdělávání.

Díky rozšíření globální pandemie koronaviru 2019, se školy a jejich výuka musela nařízením přesunout do distančního vzdělávání, aby nedocházelo k šíření viru při prezenční výuce. V roce 2019 tak proběhl největší rozmach distančního vzdělávání online výuky v historii českého vzdělávacího systému.

• Individualizace a flexibilita je umožněna značnou nabídkou studijních možností, která dovoluje účastníkům sestavovat si vlastní program z jednotlivých kurzů nebo modulů podle jejich potřeb a volit si tak vlastní individuální vzdělávací strategii. Druhým rozměrem flexibility můžeme chápat rychlé přizpůsobování cílů a obsahu studovaných předmětů či modulů novým poznatkům příslušných vědeckých disciplín a na druhé straně aktuálním potřebám praxe.[2]
• Samostatnost studia je umožněna především tím, že učivo je seskupováno do relativně malých dávek, po nichž vždy následuje zpětnovazební informace o tom, zda studující příslušnou jednotku zvládl (porozuměl jejímu obsahu, umí jej aplikovat).[5]
• Multimediálnost může značně přispívat k správnému a efektivnímu chápání učiva prostřednictvím více smyslů. Staticky i kineticky uspořádaná obrazová složka poskytuje v tomto směru značné možnosti. Dalším „rozměrem“ je zvuk. Rychlost šíření a přijímání (vysoká dostupnost) informací a četnost komunikace (telefon, fax, e-mail, počítačové sítě, video-konference) dovolují téměř neomezené kontakty s personálem vzdělávací instituce a spolu se speciálním uspořádáním učiva a samostatnými pracemi (kontrolními úkoly) tak plně nahrazují každodenní kontakt s učitelem v prezenčním studiu.[5]
• Podpora studujících se týká vysoké informovanosti o studijních možnostech, motivace ke studiu, individualizované sestavy studijního programu, psychologické pomoci při řešení potíží vyplývajících ze zátěže během studia, profesních či osobních problémů apod., dále postupného zadávání a časového rozvrhu zpracovávání samostatných prací i zkoušek, organizace (většinou nepovinných) tutoriálů, evidence výsledků studia, činnosti (sítě) studijních středisek.[5]
• Otevřenost - Většina organizací nabízejících možnost distančního studia neprovádí vstupní selekci zájemců o studium. Některé organizace mohou požadovat např. dosažení určité věkové hranice (obvykle spojované např. s dosažením plnoletosti) nebo praxe v oboru studia (např. při volbě některých cest distančního studia vedoucího k získání titulu MBA). Také vysoké školy nabízející distanční studium vedoucí k získání stupně vzdělání mohou v tomto případě stanovit určité požadavky na předchozí vzdělání zájemců (získání maturity) nebo v případě velkého zájmu provést přijímací řízení.[2]

Hlavními výhodami distančního vzdělávání jsou:

• místní a věková dostupnost studia při opakované nabídce trvající prakticky celý život jedince
• možnost souběžné ekonomické aktivity studujících
• individualizace studia a vysoká instruktivnost používaných pomůcek
• značný stupeň diverzifikace studijních příležitostí i programů (kurzů) umožňující širokou profilaci absolventů
• flexibilita modelů studia a možnost interaktivních postupů při učení
• rozvinutý servis studujícím, který zahrnuje poradenství, regionální studijní střediska, ubytovací a hotelové služby při tutoriálech a víkendových školách[2]

K nevýhodám patří:

• vyšší cena studijních pomůcek
• jistá vzájemná izolovanost studujících v průběhu studia
• potřeba kombinovat tuto formu s prezenční při studiu oblastí zaměřených na osvojování dovedností
• omezený počet studujících osob vedených jedním tutorem (doporučuje se maximálně 20 osob)[2]

Distanční vzdělávání, které probíhá využitím elektronického, informačního či komunikačního zařízení, technologie a internetu, je finančně náročnější než docházka do školy prezenčně. Tento fakt se začal jevit jako problém při podílu zúčastněných na online výuce, která probíhala v dubnu roku 2020. V porovnání s rokem 2020 Česká školní inspekce[6] eviduje, že téměř všechny střední a základní školy jsou již v online prostředí, a tak svým žákům umožnili studovat. Problematikou u škol, které distanční online výuku nedokázalo provést, byla například neschopnost ředitele škol zřídit svému personálu dostatečně vhodné technologie[7]. Z výzkumu vyplývá, že nastal rozdíl v absenci žáků účastnících se online výuky, a to někde až o 50 %.

Nedostatky distanční online výuky se nacházejí například i v prostředí, ve kterém se žáci nachází. Žáci účastnící se distanční výuky ze svých domovů nemusí vždy dosahovat stejně velké koncentrace, jako by byli schopni dosáhnout v učebnách škol při prezenční výuce. Koncentrace dětí se může snižovat hlučností jejich okolí nebo i nevhodným prostředí ke studiu v podobě psacího stolu a pokoje v němž se žák nachází. Problémem neúčasti na distanční online výuce českých žáků v roce 2020 je také nedostatek technologií, skrze které online výuka probíhala. Podle výzkumu CERGE-EI IDEA a PAQ Research dle Auditu, asi 3% českých dětí nevlastní svůj počítač, nemají dostatečně kvalitní připojení k internetu a dále 5% dětí se k počítači nedostane tak často[8]. Toto znemožňuje kvalitní vzdělávání českých žáků za použití online distanční výuky.

Pojmem studijní opory rozumíme studijní materiály připravené speciálně pro řízené samostatné studium a veškeré aktivity vzdělávací instituce, jejichž cílem je nejen řídit, ale i umožnit a usnadnit samostatné studium distanční formou. Studijními materiály rozumíme veškeré studijní a informační zdroje, které jsou součástí řízeného studijního programu a jsou připraveny speciálně pro distanční studium, nebo jsou doplněny tak, aby je bylo možno v distančním studiu efektivně použít.[9]

Nejvýraznějším didaktickým elementem distančního studia je tzv. e-learning, tj. elektronické zpracování textů, grafů, tabulek, cvičení, testů do tzv. e-learningových opor a jejich využívání distančními studenty.[4]

Studijní opory (nebo texty) by měly splňovat tyto požadavky:

• být „sebeinstrukční“
• být strukturované
• vyznačovat se nápadným členěním textu a jeho grafickou úpravou
• mít jasně stanovené studijní cíle textu
• obsahovat výzvy k zamyšlení a řešení úkolů a k psaní písemných prací
• uvádět příklady využití poznatků v praxi
• provádět shrnutí učiva
• doporučovat další studijní literaturu[2]

Tutor není totéž co učitel v obecném chápání. Tutor v systému distančního vzdělávání nepřednáší, neučí, ale různými způsoby a dostupnými prostředky podporuje studujícího při jeho studiu, aby zdárně dokončil studijní program nebo kurz.[2]

Úkolem tutora je zejména:

• hodnotit (známkovat) samostatné práce a sdělovat výsledky studujícím,
• zodpovídat dotazy studujících, týkající se obsahu studijních materiálů a pomůcek (telefonicky, osobně, korespondenčně, faxem, e-mailem apod.),
• vést povinné nebo nepovinné semináře (tutoriály) a hodnotit jejich průběh,
• pomáhat studujícím překonávat studijní obtíže různého druhu,
• hodnotit kvalitu studijních materiálů.[5]

Distanční vzdělávání je jedním z pilířů informační společnosti. V současnosti pak představuje jednu z možností, jak udržet krok s rychlými změnami ve všech odvětvích. Na tuto poptávku reagují mnohé univerzity a iniciativy. Mezi nejznámější weby „na kterých vysoké školy z USA, Británie nebo Japonska provozují distanční vzdělávání, patří Coursera, dále EdX, Udacity, převážně britský Future Learn, Canvas Network nebo Iversity.“[10]

Kromě univerzit a vládních iniciativ přináší inovace v této oblasti i filantropové a velké firmy. Například Nadace Billa a Melindy Gatesových financuje výzkumnou iniciativu MOOC Research Initiative, která uděluje granty na další využití otevřených on-line kurzů. Google a Apple podporuje řadu aktivit a projektů zaměřených na nové možnosti v distančním vzdělávání.[11][12]

Digitální inovace pak: „usnadňují celoživotní vzdělávání i dálkové vzdělávání handicapovaných, dlouhodobě nemocných, seniorů na univerzitách třetího věku či zájemců, kteří na ně nemohou fyzicky docházet.“^[2] Distanční vzdělávání proto představuje důležitou pomůcku jak pro celoživotní, tak inkluzivní vzdělávání. Zaměřují se na něj proto i různé globální iniciativy a organizace snažící se o zlepšení životních podmínek a udržitelný rozvoj (např. Organizace spojených národů).

V koncepci navrhovaných Cílů udržitelného rozvoje se vzdělání věnuje cíl čtvrtý, který je definován jako: „Zajištění inkluzivního a spravedlivého kvalitního vzdělání a podpora příležitostí k celoživotnímu vzdělávání pro všechny“. Jeho aplikace v rámci celosvětové populace je klíčová i pro úspěch Rozvojové agendy po roce 2015. Mezinárodní telekomunikační unie ve své studii pak vymezila otevřený přístup k informacím/znalostem, jako nejdůležitější faktor pro úspěch celé rozvojové koncepce.

V souvislosti s distančním vzdělávání se diskutuje také role tradiční univerzity a interakce student-učitel. Je otázkou jakým způsobem by měl kantor své žáky vést v době přístupu k neomezenému množství informací a jakou podobu by tedy distanční vzdělávání mělo mít.[13]

• L. Rohlíková, J. Vejvodová: Vyučovací metody na vysoké škole – praktický průvodce výukou v prezenční i distanční formě studia, Grada, Praha 2012, 281 str., ISBN 978-80-247-4152-9

• Obrázky, zvuky či videa k tématu distanční vzdělávání na Wikimedia Commons