Zdrobnělina

Předmětem zdrobňování jsou nejčastěji substantiva. Deminutiva pak jsou desubstantivní odvozeniny, jejichž sufix je nositelem významového znaku menšího rozměru nebo pragmatického rysu hodnocení (častěji pozitivního než negativního).[1]^:s.125 Význam pouze emocionální, nikoliv kvantitativní (menší) mají deminutiva jako tatínek, maminka, pivečko nebo sluníčko.[3]^:s.301 V některých případech se jedná pouze o formální deminutivum, a výsledné slovo má jiný význam (voda – vodka); přípony, které se používají pro vytváření deminutiv, se používají také pro tvoření slov

Na rozdíl od němčiny, ve které přidáním deminutivní přípony -chen nebo -lein vzniká vždy neutrum,[4] čeština obvykle zachovává rod základového substantiva. Zdrobněliny, u nichž dochází ke změně rodu, jsou spíše výjimečné (květ - kvítko, dveře - dvířka).[1]^:s.125[3]^:s.300

Nejrozšířenější českou deminutivní příponou je -(e)k (s pohybným e),[Pozn 1] u maskulin je častá přípona -ík. Tyto přípony vytváří deminutiva 1. stupně. Některá slova tvoří deminutiva 2. stupně (strom – stromek – stromeček) a příležitostně i dalších; některá substantiva jsou schopna tvořit deminutiva pouze 1. stupně (zajíc – zajíček), nebo pouze 2. stupně (duše – dušička).[3]^:s.300–301 Pro vytváření deminutiv 2. stupně slouží především přípony -eč(e)k, -íč(e)k, které ve středním rodě mají podobu -ečko, -ičko; pro ženský rod je repertoár bohatší: -ečka, -ička, -ěnka, -inka.

Při připojení deminutivní přípony dochází často k dloužení nebo krácení předchozí slabiky (hrad > hrádek, vůz > vozík, kráva > kravka, mísa > miska, hrouda > hrudka) a palatalizaci (plocha > ploška, noha > nožka, klika > klička, čepice > čepička). Proto lze přinejmenším některé přípony deminutiv 2. stupně považovat za mechanickou dvojí aplikaci téže přípony (strom+ek > stromek, stromek+ek > stromeček).

Zdrobněliny se v češtině vytvářejí častěji od substantiv konkrétních než abstraktních a jen zřídka od vzorů předseda a soudce. Někdy zdrobněle vytvořené slovo získá samostatný význam - ručička (hodin), víčko (oka), párek, bratřík. Některé zdrobněliny vytvořené od stejného slova mají různý význam - chlap - chlápek, chlapík, houba - hubka, houbička, důl – důlek, dolík, dolíček. Získání nového významu je běžné v biologické taxonomii – tetřev – tetřívek, výr - výreček. Někdy se zdrobňovací význam téměř ztratí a deminutivum je v podstatě synonymní vůči svému základu - srna - srnka, kniha - knížka, svíce - svíčka, kanár - kanárek.[5]

Ve srovnání s češtinou bohatší možnosti tvoření zdrobnělých substantiv má například slovenština. Od základového slova dub se tam odvozují deminutiva dubec, dúbok, dúbôčik, dubkáčik, zatímco čeština disponuje pouze deminutivy doubek, doubeček.[6]

Podobně široký inventář zdrobnělin jako čeština má nizozemština. V jiných germánských jazycích, například v angličtině je repertoár zdrobnělin daleko užší.[7]

Podobu a funkci zdrobnělin mají i mnohé domácké podoby jmen.

Někdy se za deminutiva paradoxně považují i adjektiva charakterizovaná „zvýšenou mírou vlastnosti“[1]^:s.177 (např. malinký).[2]^:s.25[8] Definici zdrobnělin odpovídají spíš adjektiva vyjadřující oslabení vlastnosti nebo směřování k vlastnosti (např. německá adjektiva ältlich, bläulich, rundlich nebo schwächlich).[9]^{:s.233, 263} V tomto smyslu jsou deminutivy i česká adjektiva tvořená příponami -av(ý) (např. bělavý či hořkavý) a -iv(ý) (jako šedivý, prchlivý a lenivý), vyjadřující slabší intenzitu vlastnosti.[10]

Obdobně jako přídavná jména se zdrobňují i příslovce: například lehounce vedle neutrálního lehce.

Deminutivně chápaný děj (někdy doprovázený expresivním příznakem) v češtině pojmenovávají slovesa končící na -olit (např. mrholit nebo drmolit) a slovesa se sufixem -k- (např. tlapkat nebo hopkat), resp. jeho rozšířenou a intenzivnější variantou -ink- (např. spinkat nebo hajinkat).[1]^:s.192–196[11]

V němčině je deminutivní význam spatřován u sloves jako hüsteln, kränkeln, lächeln nebo tänzeln.[9]^{:s.173, 350}[12]