Demartinka

Don Martin byl původem ze zchudlé šlechtické rodiny z Nizozemska. Do vojenských služeb vstoupil na počátku 17. století a za zásluhy na bojištích byl povýšen do šlechtického stavu.[2] Na začátku třicetileté války (1618 až 1648) získal hodnost podplukovníka a bojoval proti českému stavovskému vojsku.[5] Císařské vojenské služby mu pomohly k povýšení na plukovníka,[5] k postu císařského rady a zároveň mu otevřely i přístup ke konfiskovanému majetku,[2] protože císařská komora mu za jeho služby „platila“ zabavenými šlechtickými a městskými nemovitostmi. Podle dobových pramenů se o Donu Martinovi hovořilo jako o neoblíbeném, hrubém, surovém žoldnéři bez citu a studu, který týral obyvatelstvo a neštítil se okrádat císařskou komoru. I přes tyto nelichotivé vlastnosti (nebo právě díky nim) Don Martin záhy značně zbohatl. V Čechách mu patřily rozsáhlé statky a v samotné Praze získal jako konfiskát (většinou pod tržní cenou) několik domů.[2] Císařským majestátem z roku 1628 byl povýšen do panského stavu (mohl užívat titul „pán z Velhartic“) a dva roky na to (1630) získal „výhodně“ již tehdy značně rozlehlou viniční usedlost včetně zahrady a polností. (Původním majitelem těchto nemovitostí byl bohatý pražský kupec Lorenz Stark, který je vlastnil již od rudolfínských dob.) Není zřejmé, zda usedlost vznikla přestavbou viničného lisu nebo jako nový samostatný dům.[5] Jisto je pouze to, že původní Demartinka byla zničena po nájezdech bavorsko-francouzských vojsk v první polovině 18. století, ale na původním místě vznikla nová usedlost. Jádro usedlosti Demartinka tedy pocházelo až z 18. století.

V 80. letech 19. století patřila usedlost Demartinka panu Leovi Gotliebovi z Tannenhainu[5][4] a poté (od roku 1888) ji vlastnil rakouský a český advokát a politik – smíchovský starosta JUDr. Alois Koldinský.[4] Pod vlivem tehdy obecně rozšířené pověsti, že z Demartinky vede na Bílou Horu (nebo do některého kláštera) tajná chodba ukrývající ve svém nitru uloupené válečné poklady, provedla skupina čtyřiceti „hledačů“ (s vědomím a požehnáním Koldinského) průlom do zazděného průchodu, aby „objevila“ jen desetimetrový sklípek.[6]

Očenášek se zabýval za první světové války protirakouskou činností, věnoval se špionáži a realizoval několik odposlechů přímo na telefonním vedení využívaným úředníky „monarchie“. Na jaře roku 1918 se mu podařilo po dvanácti týdnech usilovného hledání[8] objevit tajnou vládní telefonní linku spojující Vídeň (hlavní město monarchie) s Berlínem. Hledáním této linky jej pověřil šéfredaktor Národních listů František Sís.[8] Nikdo v té době nevěděl, kudy zmíněná linka tehdejší Prahou vede. Hledání ztěžoval fakt, že v roce 1918 bylo evidováno už 8214 telefonních čísel a některé linky se začínaly místo vedení vzduchem ponořovat do zemních kabelů.[8]

Nejprve Očenášek hledal linku většinou odpoledne na cestách kolem Prahy v oblasti Bílé Hory. Připojování kapesním telefonem během dne ve skrytých místech (úvozy, stromořadí) ale budilo nežádoucí pozornost venkovanů (pastevců koz, sadařů apod.). Připojoval se tedy v noci, když si den předem místo vyhlédl.[7]

Telefonní sloupy byly 12 metrů vysoké. Očenášek používal olověná závaží upevněná na motouzu. Nejprve (poblíž sloupu) „nahodil“ nacvičeným pohybem nahoru na vedení provaz a pomocí něj pak vytáhl vzhůru i vodič k němu upevněný. Tak se „odposlechový vodič“ dostal do galvanického kontaktu s telefonním vedením.[7]

Když mezi Břevnovem a Hradčany konečně narazil na hledané telefonní vedení, postupně je prozkoumal po celé jeho dostupné délce, protože prvotní místo, kde na linku narazil nebylo pro dlouhodobý odposlech vhodné. Jako nejvhodnější místo pro odposlech nakonec vytipoval klikatou úzkou uličku v úvoze na cestě mezi Břevnovem a Košířemi. Ulička vedla mezi zahradou Klamovkou a usedlostí Demartinkou. Vlivem křivolakosti uličky dráty vedení vedly v některých místech korunami několika stromů v Klamovce a jindy také korunami stromů v zahradě Demartinky.[7]

Místnost v zahradním domku usedlosti Demartinka s odposlouchávacím zařízením[9]

Několika riskantními improvizovanými odposlechy se Očenášek a jemu pomáhající inženýr Malý přesvědčili, že nalezená linka je opravdu vojenské spojení Vídeň – Berlín. Po tomto ubezpečení Očenášek spolu s inženýrem Bohdanem Bečkou složili 40 000 Korun a pozemek (zahradu) Demartinky od F. Zellera odkoupili. K pozemku ale nepatřila žádná budova a tak si Očenášek pronajal (a elektrifikoval) dvě místnosti v malém domečku (bývalém chlévě) „k uložení zahradnického náčiní“. Pod záminkou budování plotu kolem „zelinářské zahrady“ a v rámci „osvětlení zahrady“ položil Očenášek nenápadně potřebná vedení do země až ke hrušce, která měla být místem napojení na telefonní linku. Telefonní sloup stál přímo u zdi pozemku Demartinky. Vlastní napojení bylo provedeno za pomoci speciálně upraveného (prodlouženého) rybářského prutu tenkými „odposlechovými“ dráty. „Vlasově tenké“ dráty nebylo vidět ani ze vzdálenosti půl metru protože byly kryty větvemi v koruně košaté hrušně.[7]

Odposlech vojenských štábů i členů císařské rodiny maskoval Ludvík Očenášek „pilnou“ prací na zahrádce. V této „podzemní“ činnosti se Očenášek střídal s inženýry Bohdanem Bečkou a Malým. Pomáhal i Očenáškův jedenáctiletý syn Ludvík. Telefonní linku odposlouchávali tito „maffiáni“ po zbytek první světové války, získané informace zapisovali a předávali do Švýcarska ústřednímu orgánu českého domácího odboje tzv. Maffii, která usilovala (pod vedením T. G. Masaryka) o zřízení samostatného československého státu.[8][7]

• LAŠTOVKOVÁ, Barbora. Pražské usedlosti. 2. vyd. Praha: Libri, 2007. 359 s. ISBN 978-80-7277-346-6.

• Seznam kulturních památek na Smíchově
• Seznam pražských usedlostí
• Zaniklé usedlosti v Praze
• Zaniklé vesnice na území Prahy
• Bohdan Bečka
• Ludvík Očenášek

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Demartinka na Wikimedia Commons