Dedopliscqaro

Dedopliscqaro leží asi 120 km vzdušnou čarou východojihovýchodně od hlavního města Tbilisi a 75 km jihovýchodně od krajského města Telavi, na jihovýchodním konci pohoří Gombori (gruzínsky გომბორის ქედი, Gomboris kedi) procházejícího Kachetií mezi širokým údolím řeky Alazani na severovýchodě a náhorní plošinou jíž protéká řeka Jori na jihozápadě. Bezprostředně jižně od Dedopliscqaro dosahuje pohoří Gombori vrcholem Nikoras ciche nadmořskou výšku 1001 m, než přejde v jihovýchodním směru pozvolna do stepi Širaki, která se táhne až k řece Alazani tvořící v jejím dolním toku státní hranici s Ázerbájdžánem. V severovýchodím směru je Alazani a hranice s Dagestánem vzdálená necelých 20 km.

Sídlo bylo poprvé zmíněno ve středověku za vlády krále Davida IV. Budovatele kolem roku 1100 jako vojenská posádka. Název Dedopliscqaro, v gruzínském překladu Královnin pramen se podle pověsti vztahuje ke královně Tamaře Gruzínské, která vládla kolem roku 1200.

Po připojení Kachetie k Ruskému impériu v roce 1801 zřídila carská ruská armáda roku 1803 u Dedopliscqara opěrný bod, který měl sloužit k obraně proti dagestánským rebelům, a Depliscqaro přejmenovala na ruský název Carskie Kolodcy (rusky Царские Колодцы, Carský pramen).

V roce 1869 nechali němečtí podnikatelé Carl Heinrich von Siemens a Werner von Siemens poblíž vesnice zřídit rafinerii na zpracování nedaleko nalezené ropy, která však byla v provozu jen několik let.[2]

Dedopliscqaro zůstalo důležitým vojenským opěrným bodem a i za krátké doby nezávislosti Gruzínské demokratické republiky (1918 - 1921) zde sídlila silná vojenská posádka. Při invazi sovětské Rudé armády pak došlo 18. února 1921 k těžkým bojům.

Sovětské úřady přejmenovaly sídlo na Citelcqaro (gruzínsky წითელწყარო, v překladu Rudý pramen). Ruská forma názvu byla nejprve Krasnye Kolodcy (rusky Красные Колодцы, v překladu Rudý pramen), ve 30. letech 20. století se začal používat gruzínské formě přizpůsobený název Citeli-Ckaro (rusky Цители-Цкаро). Sídlo se stalo správním střediskem rajónu a zprvu získalo statut sídlo městského typu. Statut města získalo v roce 1963.

V roce 1991 byl městu vrácen původní název Dedopliscqaro.

Vývoj obyvatelstva

Nedaleko města se nachází ruiny středověké pevnosti Chornabudži (gruzínsky ხორნაბუჯი). Ve městě je vlastivědné muzeum. Na území okresu, asi 40 km jihovýchodně, se rozkládá Národní park Vašlovani.

Nedaleko od města se teží a zpracovává vápenec. Ve městě jsou výrobny potravinářského a lehkého průmyslu.

Město je konečnou stanicí v roce 1951 otevřené železniční tratě, která východně od Kačreti odbočuje z tratě Tbilisi - Telavi. Místní silnice do Dedopliscqara odbočuje v Chalaubani nedaleko Signagi ze státní silnice S 5, která spojuje Tbilisi s Ázezerbájdžánem u Lagodechi a prochází podél jižního hřbetu pohoří Gombori.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Dedopliszqaro na německé Wikipedii.

• Národní park Vašlovani
• Přísná přírodní rezervace Lagodechi

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dedopliscqaro na Wikimedia Commons