Deštníková revoluce

Politickým pozadím tzv. deštníkové revoluce byl přechod Britského Hongkongu pod správu pevninské Číny v roce 1997 a s tím spojená rostoucí ekonomická závislost na ČLR[1] a postupné omezování občanských svobod – navzdory příslibu, že až do roku 2047 (tj. po dobu padesáti let) budou v oblasti zachovány dosavadní politické a ekonomické poměry (princip „jedna země, dva systémy“).

Bezprostředním impulzem k vypuknutí protestů bylo rozhodnutí Číny změnit způsob výběru nového správce Hongkongu, které oznámila v srpnu 2014. Už v nejbližších volbách v roce 2017 měl být zrušen systém otevřených nominací a o kandidátech měla rozhodovat ústřední čínská moc prostřednictvím speciální komise.[2] V reakci na to hned v září vypukly první studentské demonstrace, k nimž se přidala i řada vysokoškolských učitelů;[3] brzy se začalo protestovat přímo ve vládním areálu a během několika dnů demonstrace získaly masový charakter. Začaly se stavět barikády, některé školy a banky zůstaly uzavřeny[4] a 26. září protestující obsadili část města s vládními úřady.[5] Demonstrace však probíhaly velmi poklidně.[6][7] Policie zasahovala proti účastníkům protestů poměrně tvrdě – kromě jiného pepřovým sprejem a slzným plynem, proti nimž se demonstranti chránili právě pomocí deštníků, které daly protestům jméno.[4][8] Postup hongkongské policie se stal terčem kritiky části mezinárodní veřejnosti.[9][10]

Policie uklízí barikády demonstrantů (14. října 2014)

Na přelomu září a října se protestů účastnilo už několik desítek tisíc převážně mladých Hongkonžanů; v oblasti musela být omezena místní doprava.[11] Ke dvěma studentským organizacím (hnutí Scholarism a Hongkongské federaci studentů) se přidalo nově zformované hnutí Occupy Central with Love and Peace (OCLP, tzv. „deštníkové hnutí“),[1] a společně pak daly místní vládě několik ultimát, včetně požadavku na odstoupení správce Leung Čchun-jinga.[11] Čína reagovala kromě jiného přísnou cenzurou na sociálních sítích a omezením informování o demonstracích ve státních médiích; k protestům se vyjádřil čínský vládní list Žen-min ž’-pao, ministr zahraničí Wang I a nepřímo také čínský vůdce Si Ťin-pching.[12][13][14] Samotný Leung Čchun-jing odmítl rezignovat.[15]

Situace se poprvé vyhrotila 3. října, kdy bylo několik demonstrantů zadrženo a zraněno skupinami jejich odpůrců, proti nimž údajně policie nezasáhla.[pozn. 2] Vůdci protestů, do jejichž čela se postavil sedmnáctiletý student Joshua Wong,[pozn. 3] proto dočasně odvolali plánované rozhovory s představiteli vlády pod vedením Carrie Lamové – přesto však preventivně uvolnili blokádu sídel hongkongských úřadů, aby předešli policejnímu zásahu.[5][15] Po přechodném několikadenním zeslábnutí protestů[17][18] ale vláda zrušila plánované rozhovory s vůdci studentů, Leung jim odkázal, že původní záměr změnit podmínky voleb v roce 2017 trvá, a počty demonstrantů začaly opět stoupat. Jejich tábory vyrostly v lidnatých obchodních čtvrtích Admirality, Causeway Bay a Mongkok.[19][20]

V noci ze 14. na 15. října policie přistoupila k dosud nejnásilnější akci a začala rozebírat barikády aktivistů; čínské úřady zároveň přitvrdily rétoriku proti protestům.[21] Rozebírání barikád a násilné noční střety mezi policii a demonstranty pokračovaly i v několika dalších dnech.[22][23]

Protesty propukly znovu po dvou týdnech, v noci z 5. na 6. listopadu. Ke srážkám s pořádkovými silami došlo ve čtvrti Mongkok, kde několik desítek demonstrantů uspořádalo protestní pochod v maskách anglického atentátníka Guye Fawkese.[24] Během celého měsíce pokračovaly další demonstrace maskovaných účastníků, vyklízení protestních zón, odstraňování barikád a násilné střety mezi demonstranty a policií.[25][26] Koncem listopadu byli zadrženi dva ze studentských vůdců, Joshua Wong a Lester Shum,[27] ve čtvrti Mongkok byl po několikadenních potyčkách vyklizen první ze tří protestních táborů[28] a na přelomu měsíců došlo k dalším střetům, vůbec nejnásilnějším od začátku protestů.[29][30]

V reakci na násilnosti z předchozí noci oznámil vůdce protestů Joshua Wong hned 1. prosince zahájení časově neomezené protestní hladovky,[31] kterou však po čtyři a půl dnech ukončil.[32] Závěrečný úder proti demonstrantům policie zahájila 11. prosince: na základě soudního rozhodnutí vyklidila hlavní tábor aktivistů ve čtvrti Admirality, odstranila barikády a zatkla několik desítek demonstrantů, kteří odmítli tábor opustit.[33] O čtyři dny později pak vyklidila i poslední, nejmenší tábor ve čtvrti Causeway Bay, čímž byly aktivity protestního hnutí definitivně ukončeny.[28] Blokace různých částí Hongkongu trvala celkem 79 dní.[34] Malé demonstrace inspirované deštníkovou revolucí se nicméně odehrály ještě o týden později, během nocí na 24. a 25. prosince.[35][36]

• ANDĚLOVÁ, Petra; GRÜNWALD, Richard. Hongkong: deštníkový pat. Mezinárodní politika [online]. Ústav mezinárodních vztahů, 2014-11-02 [cit. 2020-11-30]. Roč. 2014, čís. 11. Dostupné online.
• SCHRAMMOVÁ, Monika. Protestní hnutí na Taiwanu a v Hongkongu v roce 2014. Brno, 2018. 53 s. Bakalářská práce. Masarykova univerzita, Filozofická fakulta – Seminář čínských studií. Vedoucí práce Denisa Hilbertová. Dostupné online.
• SOVÍČKOVÁ, Kateřina. Analýza dopadů deštníkové hnutí na vztahy mezi ČLR a Hongkongem v letech 2015, 2016 a na počátku roku 2017. Olomouc, 2017. 55 s. Bakalářská práce. Univerzita palackého v Olomouci, Filozofická fakulta – Katedra asijských studií. Vedoucí práce Martin Lavička. Dostupné online.

• Demonstrace v Hongkongu 2019–2020
• Tchaj-wan
• Occupy Wall Street

• Obrázky, zvuky či videa k tématu deštníková revoluce na Wikimedia Commons