Dasijská notace

Dasijská či dazejská notace je druh hudební notace z devátého století, která se objevuje ve dvou anonymních hudebních pojednáních Musica enchiriadis a Scolica enchiriadis. Skladby obsažené v těchto dvou spisech, psané v dasijské notaci, jsou historicky nejstaršími známými příklady psané polyfonní hudby.[1]

Dvouhlasé organum “Rex caeli Domine” zapsané v dazijské notaci. Rukopis Bamberské národní knihovny z konce 9. století. Dazijské znaky se nacházejí vlevo od (šesti) linek, podobně jako dnešní klíč. (Linka pro nejnižší znak, sedmý v pořadí, podobný písmenu N, není vyznačena). Mezery mezi linkami, vyplněné slabikami textu, (na rozdíl od školní pětilinkové notace) odpovídají sousedním stupňům dazijské stupnice (v daném příkladě jeho fragmentu), v soudobém zápisu: a-g-f-e-d-c-b. Písmena t a s vlevo od dazijských znaků určují intervaly o celý tón a půltón níže, než stupeň, na nějž ukazuje znak.

Užití

Muzikolog Willi Apel považuje tento typ notace za „středověkou imitaci staré řecké notace“.[2] Ve spisech samotných je na ně odkazováno jako na "dasia". Výraz pochází z řeckého daseia, což je výraz pro "prudký přídech" na začátku slova v mluvené prosódii.[3]

Dasijská notace využívá notové osnovy s různým počtem linek, od čtyř až do osmnácti, a systém čtyř tvarů různým způsobem zahnutých k obsažení celé škály osmnácti tónových výšek použitých v rukopisech. Tato řada osmnácti tónů je založena na systému čtyř opakujících se tetrachordů a pátém neúplném tetrachordu, tvořících následující stupnici: G A Bb c | d e f g | a b c' d' | e' f#' g' a' | b' c#''. Tato stupnice neodpovídá žádné známé hudební praxi. Je-li použita při tvorbě polyfonní hudby, jak se uvádí ve spisech, vzniká při tom množství psaných tritónů, které byly podle tehdejších teoretiků v hudbě nežádoucí, a proto se zřejmě jedná o nedopatření ze strany autora.[4]

Notační znaménka se pak zapisovala zcela vlevo vedle osnovy (podobně jako dnešní umístění klíče), a některé ilustrace jsou mezi jednotlivými značkami doplněny o písmena "T" a "S", tak aby byl zřejmý půltón.[5] Slabiky mluvených slov pak byly vpisovány do linek osnovy (viz příklad nahoře). Změnila-li se výška tónu, slabiky slova se přesunuly do jiného řádku osnovy níže nebo výše. Tohoto způsobu se používalo pro notaci dvou-, tří- či čtyřhlasého organa.[2]

Kromě obou rukopisů Enchiriadis je tato notace použita také v pojednání Commemoratio brevis de tonis et psalmis modulandis.[3] Nicméně i přes poměrně značné rozšíření spisů Enchiriadis, nenašla tato notace v praktických pramenech širšího uplatnění. Hudební rukopisy z devátého a desátého století zaznamenávají téměř výhradně monofonní hudbu, a dokonce i dochované zdroje polyfonní hudby, jako winchesterském tropáři, jsou psané v neumové notaci bez určení výšky tónů.[6] To trvalo patrně až do vzniku a rozvoje rozšířeného systému osnov, zavedených Guidem z Arezza († 1050) v 11. století.

Philipp Spitta byl prvním moderním hudebním vědcem, jenž ve svém článku z roku 1889 dokázal správně interpretovat tuto notaci.[2]

Dasijská notace s moderními ekvivalenty

Reference
  1. Burkholder, Grout, and Palisca. A History of Western Music. Norton, 2006, str. 88.
  2. Apel, Willi. The Notation of Polyphonic Music, 900-1600. Revised 4th edition. Cambridge, MA: Mediaeval Academy of America, 1953, str. 204-206.
  3. Hiley, David. "Dasian [Daseian] Notation". The New Grove Dictionary of Music and Musicians, ed Stanley Sadie. London:Macmillan, 2001.
  4. Hoppin, Richard. Medieval Music. Norton, 1978, str. 192.
  5. Grout, str. 90.
  6. Hoppin, str. 198-199.

Související články

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.