David Bowie

Svoji hudební dráhu začal jako saxofonista ve školní kapele. Jedna školní rvačka pro něj skončila operací oka, od té doby měl poškozenou zornici. Po odchodu ze střední školy pracoval jako výtvarník, hrál a nahrával s několika skupinami, ale bez úspěchu. Protože se jeho jméno pletlo s Davy Jonesem ze skupiny Monkees, změnil si ho na David Bowie.

Jako sólový zpěvák nahrál sérii milostných písniček, která vyšla pod názvem The Word of David Bowie. Poté na krátko nechal hudby a věnoval se buddhismu. Tou dobou účinkoval v pantomimě, což ovlivnilo jeho pozdější zájem o divadlo. V roce 1969 založil v Beckhamu umělecký workshop. Ve stejném roce nahrál písničku „Space Oddity“, která měla překvapivě úspěch. Následovalo stejnojmenné album.

V roce 1970 vznikla tematická deska The Man Who Sold the World, která byla úplně jiná než předchozí. Akustickou kytaru tu nahradila tvrdá elektrická kytara Micka Ronsona. Tematicky je zde vykreslena temná orwellovská vize budoucnosti. K řadě dílčích témat se Bowie vrátil na následujících albech. Album sice nešlo na dračku, ale pro část publika se stalo kultovním. Následovalo turné po Spojených státech, na němž se oblékal do vlajících šatů a stylizoval se do role populární herečky Grety Garbo. Přitáhl tak k sobě zájem médií, přešel k labelu RCA, u kterého vydal další, tentokrát poněkud měkčí, desku Hunky Dory.

Bowie v roce 1974

V roce 1972 se po vydání alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars konečně stal komerčně úspěšným. Zatímco dříve nabízel celou paletu témat, přišel nyní s jedinou postavou – rockovou superhvězdou Ziggym, kterého nakonec zničil fanatismus, který sám pomáhal vytvořit.

Po singlu „Starman“ se představil v dalších rolích. Tentokráte jako producent zachránil upadající kariéru Lou Reeda (LP Transformer). Další Bowieho alba se jmenovala Aladdin Sane a Pin Ups. V této době také pro televizní síť NBC vytvořil pořad The 1980 Floor Show, který ho inspiroval k následujícímu albu Diamond Dogs, které se opět vracelo k neradostným orwellovským vizím. Bowie pak s touto show odjel na americké turné, z něhož vyšla i deska David Live. Během tohoto turné vstřebával nové hudební vlivy – nechával se ovlivnit soulem a R&B. Je to slyšet z alba Young Americans, ze kterého pronikly do hitparád dva singly: titulní stejnojmenná nahrávka a „Fame“, jejíž spoluautorem je John Lennon a která se dostala až na vrchol americké hitparády. Shodou okolností v téže době bodovala i reedice hitu „Space Oddity“, která se tak stala nejvíce zpožděnou hitparádovou jedničkou (6 let a 63 dní).

V následujícím období se pustil do větších experimentů. Album Station to Station je tvořeno šesti delšími pasážemi a představovalo přípravu pro sérii dalších tří alb, na kterých s ním spolupracoval Brian Eno. První z nich, album Low, bylo ambientní. Experiment pak pokračoval na desce Heroes, která už byla výrazně rockovější a také ji přijalo i širší publikum. Třetím článkem je album Lodger, které je celé rockové a je nejpřístupnějším albem z této série. Někdy bývají tato tři alba nazývána jako Berlínská trilogie. V roce 1976 si Bowie zahrál hlavní roli ve filmu The Man Who Fell To Earth a fotky z něj se objevily na přebalech alb Station to Station a Low. V 70. letech spolupracoval se zpěvákem Iggy Popem, vzniká např. album Lust For Life. Některé společné písně, nazpíváné do té doby výhradně Popem, Bowie nahrával na své desky v 80. letech sám, např. China Girl nebo Tonight (jako duet s Tinou Turner). Napsal také pro skupinu Mott the Hoople hit All The Young Dudes, který měl i on sám ve svém repertoáru.

Glass Spider Tour, 1987

80. léta přinesla několik dalších plodných spoluprací, např. se skupinou Queen píseň „Under Pressure“, s Patem Methenym vzniká píseň „This Is Not America“ či remake skladby z 60. let „Dancing in the Streets“ s Mickem Jaggerem. Z roku 1980 pochází album Scary Monsters (And Super Creeps) s punk-rockovými hity „Ashes to Ashes“ a Fashion a po něm přichází taneční album Let's Dance. V roce 1984 vyšla deska Tonight, na níž čerpá převážně ze své spolupráce s Iggy Popem ze 70. let a některé písně se nesou i v rytmu reggae. Čtenáři hudebního časopisu Rolling Stone tuto desku zvolili jako 3. nejhorší album celé hudební historie. V 80. letech napsal písničky ke 4 filmům – Cat People, When The Wind Blows, Absolute Beginners a Labyrinth. V posledních dvou jmenovaných si také sám zahrál. Poslední album, které Bowiemu coby sólistovi v 80. letech vyšlo, je popové Never Let Me Down. K němu bylo uspořádáno i velkolepé koncertní show plné tanečníků, v němž se za pódiem nacházela obrovská podobizna pavouka (proto Glass Spider Tour) a při první písničce se on sám spouštěl z výšky na pódium. Další dvě alba Bowie vydal už jako člen rockové skupiny Tin Machine, je ale téměř jejím výhradním zpěvákem a autorem většiny skladeb. Na koncertech s touto kapelou nevyužíval téměř nic ze svého předchozího a obsáhlého repertoáru.

Z kraje 90. let se věnuje hudebním stylům jakou soul, industriální rock. Po více než 20 letech zažívá úspěch jeho rocková balada The Man Who Sold the World, jejíž coververzi natáčí pro MTV Unplugged skupina Nirvana. Od té doby ji Bowie hraje na svých vystoupeních pravidelně.

V druhé polovině 90. let následuje velký zlom v tvorbě a Bowie s Brianem Enem připravil temné a experimentální album 1. Outside vytyčující hudební, ale i technologické standardy ve fúzi klasických hudebních stylů s tehdy moderními elektronickými směry jungle a drum and bass. V roce 1996 s turné k této desce vystupuje i v Praze. Následuje další album splétající tehdejší elektronické hudební trendy a kytarovou hudbu Earthling. Na svou dobu se jedná o zásadní počin stavějící oproti Outside ještě komplexnější most mezi elektronickou a kytarovou scénou, který svým tanečním, ale nikoliv popovým nábojem ovlivnil celou generaci dalších hudebníků. V České republice např. skupinu Tatabojs. Album Earthling se setkalo s velkým ohlasem u kritiky, ale též mělo komerční úspěch v US a UK. V tomto období Bowie spolupracuje mimo jiné s Trentem Reznorem (Nine Inch Nails) nebo anglickou alternativní skupinou Placebo.

V roce 2002 vydal album Heathen a o rok později Reality. Kvůli jeho vážným zdravotním problémům muselo být jeho poslední turné přerušeno. Roku 2004 David Bowie ukončil svou hudební kariéru, přestal natáčet nové desky a koncertovat. Občas přijal pozvání a vystoupil na pódiu jako host, např. na koncertu Davida Gilmoura v Royal Albert Hall v roce 2007. V témže roce také poprvé vydal na DVD remasterovaný živý záznam Glass Spider Tour z roku 1987.

Na začátku ledna 2013 překvapivě a bez předchozího ohlášení David Bowie vydal nový singl Where Are We Now? a to u příležitosti svých šestašedesátých narozenin. Rovněž oznámil, že v březnu téhož roku vydá své první album po jedenácti letech; dostalo název The Next Day. Bowieho comeback probíhal v utajení od roku 2011 a informace o jeho vydání se objevila zcela znenadání. Dá se říci, že nikdo z Bowieho fanoušků novou desku neočekával. Vzápětí Bowie vydal další klip „The Stars (Are Out Tonight)“. Nové album se stalo číslem jedna ve více než šedesáti zemích světa včetně České republiky v žebříčku iTunes. Poprvé po více než dvaceti letech se také Bowieho album usídlilo na vrcholném stupni britské hitparády. Album sklidilo nadšené ovace kritiky, fanoušků i médií. Bowie se na The Next Day vrací ke kořenům své tvorby i sebe samého a dlouholetým fanouškům tak evokuje starší písně, texty, ale i filmy, ve kterých David Bowie účinkoval. Album je plné reminiscencí na celý autorův život, zároveň je ale prodchnuté současným řízným zvukem, saxofony, imaginativní lyrikou. Album produkoval Tony Visconti, jenž s Bowiem spolupracoval již od konce 60. let.

Bowie naznačil, že v budoucnu existuje možnost, že se vrátí i na pódia, to však ještě netušil, že jej zaskočí zákeřná nemoc, která ukončí jeho kariéru a posléze i život. O tom, že má rakovinu jater, se totiž dozvěděl v srpnu 2014, a poté nabídl překvapenému Viscontimu spolupráci na dalším albu. Zároveň mu tak sdělil i pravý důvod tohoto rozhodnutí. S natáčením se začalo hned zkraje roku následujícího a pracovalo se vždy souvisle 10 dní v měsíci až do března, kdy ještě následovala po dobu dalších dvou měsíců postprodukce. Visconti pak o Bowieho smrti prohlásil, že byl celý projekt vlastně koncipován jako smrt, jež se má stát součástí uměleckého díla. První video k singlu je vlastně vize, co nás jako lidstvo může v budoucnu čekat, a v úplně posledním zveřejněném klipu jeho kariéry velmi brzy před jeho skonem snad poprvé v životě nehraje druhé postavy, ale jen sám sebe. Vydání posledního alba bylo plánováno na jeho 69. narozeniny, po nichž necelé dva dny na to umřel.

Podle bleskového průzkumu zveřejněného TV Sky prý 63 % Britů souhlasí s názorem, že David Bowie je největší britskou ikonou 20. století. Navíc nejen díky hudbě samotné, ale i odvaze se neustále někam umělecky posouvat, propojovat hudbu s vizuální složkou i formou originální self-promotion. Kondolence připojili kolegové jako Iggy Pop, Pat Metheny, Psychedelic Furs, Icehouse, Peter Gabriel, Human League, Heaven 17, Steve Hackett, Steven Wilson, David Sylvian, John Cale, Brian Eno, Midge Ure, Ray Wilson a řada dalších. Bez Bowieho (a také ještě vedle Bryana Ferryho) by pravděpodobně ani neexistoval hudební směr velmi oblíbený hlavně počátkem 80. let zvaný i u nás novoromantismus, ovlivnil i širokou škálu britské pop music začínající u temných Bauhaus, Joy Division/New Order či Spear of Destiny/The Cult/The Mission/Sisters of Mercy nebo Clan of Xymox, dále přes sofistikované Japan, O.M.D., Scritti Politti, Duran Duran, Spandau Ballet, Ultravox, Visage, Soft Cell, Gary Numana, Pet Shop Boys, Charlie Sextona a The Fixx až k Simple Minds, The Cure, The Smiths, Tears For Fears, Classic Nouveaux a také Danny Wilson nebo Thompson Twins.

Poslední Bowieho dílo byl muzikál Lazarus, který napsal s dramatikem Endou Walshem, ve kterém kromě starších hitů zaznívají i písně z alba Blackstar. Příběh navazuje na film Muž, který spadl na Zemi. Světová premiéra byla v prosinci 2015. V České republice měl muzikál premiéru 12. a 13. 10. v Divadle Komedie.[4]

• Space Oddity (1969)
• The Man Who Sold the World (1970)
• Changes (1971)
• Ziggy Stardust (1972)
• Jean Genie (1973)
• Rebel Rebel (1974)
• Fame (1975)
• Young Americans (1975)
• Heroes (1977)

• Ashes To Ashes (1980)
• Scary Monsters (1980)
• Fashion (1980)
• Under Pressure + Queen (1981)
• Let´s Dance (1983)
• China Girl (1983)
• Modern Love (1983)
• Blue Jean (1984)
• Dancing In The Street + Mick Jagger (1985)

• Jump They Say (1993)
• Hallo Spaceboy + Pet Shop Boys (1996)
• I'm Afraid Of Americans + Nine Inch Nails (1997)

• Heathen (2002)
• Reality (2003)
• Where Are We Now? (2013)
• The Stars (Are Out Tonight) (2013)
• Blackstar (2016)
• Lazarus (2016)

• David Bowie (1967)
• Space Oddity (1969)
• The Man Who Sold the World (1970)
• Hunky Dory (1971)
• The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars (1972)
• Aladdin Sane (1973)
• Pin Ups (1973)
• Diamond Dogs (1974)
• Young Americans (1975)
• Station to Station (1976)
• Low (1977)
• Heroes (1977)
• Lodger (1979)
• Scary Monsters (and Super Creeps) (1980)
• Let's Dance (1983)
• Tonight (1984)
• Never Let Me Down (1987)
• Black Tie White Noise (1993)
• 1. Outside (1995)
• Earthling (1997)
• 'hours...' (1999)
• Heathen (2002)
• Reality (2003)
• The Next Day (2013)
• Blackstar (2016)

• Don't Be Fooled By the Name (1981)
• David Bowie in Bertolt Brecht's Baal (1982)
• The Mannish Boys/Davy Jones and the Lower Third (1982)
• Earthling in the City (1997)
• Live EP (Live at Fashion Rocks) (s Arcade Fire) (2005)
• Space Oddity (2009)
• The Next Day Extra (2013)
• No Plan (2017)

• Tin Machine (1989)
• Tin Machine II (1991)

• Nová ilustrovaná encyklopedie rocku, Praha, Albatros, 1996

• David Bowie v Česko-Slovenské filmové databázi
• Obrázky, zvuky či videa k tématu David Bowie na Wikimedia Commons
• Osoba David Bowie ve Wikicitátech
• Oficiální stránky