Dassault Mirage IV

Suezská krize, která v říjnu 1956 přerostla do ozbrojeného konfliktu, později vedla Francii k tomu, aby si vytvořila "strategickou intervenční jednotku" vybavenou jadernými zbraněmi. Tento projekt počítal v první řadě s vývojem vhodného letadla, ke kterému měla později přibýt balistická střela. V té době už měla Francie nadzvukovou stíhačku Dassault Mirage III, která však dokázala dosáhnout rychlosti 2 Machy jen na několik minut. Proto bylo nutné při požadavcích na nové letadlo zohlednit nejen parametry velikosti a hmotnosti, ale i požadavky na odolnost konstrukce, která bude schopná snést vysoké tření a zahřívání. Specifikace nového bombardéru byly definovány státními orgány společně se zaměstnanci společnosti Dassault a 20. března 1957 byly definitivně schváleny.

Prvním prototypem byla Mirage IV 01, která byla určena k identifikaci problémů spojených s trvalým nadzvukovým letem. Její výroba zabrala 18 měsíců a bránu továrny opustila na konci roku 1958. Celkovým vzhledem byla Mirage IV 01 velmi podobná svému předchůdci Mirage III A, přesto interně nesla třikrát více paliva. Její pohon zajišťovaly proudové motory Snecma Atar 9B, které byly odzkoušeny na letounu Mirage III A ještě v květnu 1958.

Souběžně s konstrukcí strategického bombardéru probíhal i vývoj letadla elektronického zpravodajství a elektronického boje. Toto letadlo mělo v případě náletu připravit cestu pro bombardéry a mělo být také postaveno na bázi Mirage IV.

Prototyp Mirage IV poprvé vzlétl 17. června 1959 a tento let trval 40 minut. 19. září 1960 prolomila Mirage IV 01 světový rychlostní rekord na 1 000 km okruhu, když dosáhla rychlosti 1 822 km/h. O pár dní později během 138. letu byla na 500 km okruhu dosažená rychlost 1 972 km/h, létající mezi 2,08 a 2,14 Machu.

V říjnu 1959 byly schváleny nové požadavky na letadlo nazvané Mirage IV A, které mělo být poháněny motory Snecma Atar 9 D: vzletová hmotnost 32 tun, minimální dolet 1 100 km (z toho jedna polovina při nadzvukové rychlosti), přičemž letadlo mělo být schopné prodloužit svůj dolet doplněním paliva během letu.

29. května 1962 byla podepsána objednávka na 50 letadel a 4. listopadu téhož roku na dalších 12 letadel, které měly mít stejné charakteristiky, ale měly být schopny nést průzkumný kontejner. První sériově vyrobené letadlo bylo francouzskému letectvu dodáno v únoru 1964. Do října téhož roku byla oficiálně zavedena do služby první bombardovací letka na letecké základně Mont-de-Marsan. Francouzské letectvo získávalo dvě každá letadla Mirage IV a dodávky těchto strategických bombardérů probíhaly až do března 1968.

Kdyžvstoupila v roce 1964 Mirage IV A do služby, byla prvním evropským vojenským letadlem, které dokázalo letět udržitelnou rychlostí 2 Machy. Francie se tímto stala skutečnou jadernou velmocí. Tyto strategické bombardéry provozovalo francouzské letectvo až do roku 1996 a v roce 2005 byly vyřazeny i letouny v průzkumném provedení.[1]

Mirage IV na Royal International Air Tattoo, 2000

Mirage IV svým vzhledem nápadně připomíná Mirage III, od svého předchůdce se však lišila asi o 50% delším trupem a dvojnásobnou hmotností. Dalším rozdílem byla dvojice motorů s maximálním výkonem 70,61 kN (namísto jednoho s výkonem 60,8 kN). V přívodech vzduchu do motorů se nacházely pohyblivé polokužely, jejichž poloha se měnila v závislosti na různých podmínkách proudění vzduchu.

Mirage IV bylo celokovové letadlo vyrobené většinou ze slitin hliníku. Byl to dolnoplošník s rozpětím křídel 11,85 m. Delta křídla měla šípovitost 60°, což byla stejná hodnota jako u Mirage III. V křídlech a uprostřed trupu se nacházely integrální palivové nádrže.

Jelikož letadla s delta křídlem potřebují delší vzletovou dráhu, Mirage IV byla vybavena pomocnými raketovými motory (čtyři kusy; připojené v zadní části každého z křídel). Kvůli delta křídlu Mirage IV přistávala při vyšší rychlosti, proto byla vybavena brzdícím padákem.

Kabina posádky měla tandemové uspořádání. Pilot z ní měl velmi slabý výhled dozadu a navigátor měl po obou stranách jen malá okénka, i když měl k dispozici ještě periskop, který mu umožňoval pohled dolů. Oba členové posádky seděli na vystřelovacích sedadlech značky Martin Baker Mark 4, které umožňovaly katapultaci i v nulové nadmořské výšce, ale aby se správně otevřel padák, vyžadovala se alespoň minimální dopředná rychlost.