Douglas DC-7

Douglas DC-7 v barvách společnosti Delta Air Lines

V konkurenčním boji mezi firmou Lockheed a Douglas o přízeň velkých leteckých společností, se podařilo v roce 1950 dostat firmě Lockheed značně dopředu. Uvedl na trh prodlouženou verzi Lockheed Constellation L-1049, který byl schopen nést až 92 cestujících. V dalším vývoji použil motory Wright R-3350-DA3 "Turbo Compound" s výkonem 2389 kW. Dopravní letadlo L-1049C, které bylo v září 1953 s těmito motory nasazeno na linky TWA začalo být nebezpečím pro další konkurenceschopnost firmy Douglas.

Douglas a dopravní společnost American Airways zvýšily pozornost již v době zkoušek prvních konkurenčních strojů L-1049, zatím bez sloučených motorů. Douglasovi bylo jasné, že bude muset znovu prodloužit trup svých letadel a využít znovu jedinečný nosný systém stroje DC-4, samozřejmě po výrazném zesílení a použití silnějších materiálů. Nový Douglas DC-7 byl zalétán 18. května 1953 a v podstatě představoval prodlouženou verzi stroje Douglas DC-6B. Interiér mohl pojmout 66 až 95 cestujících (v úpravě coach); to vše znamenalo, že vzletová hmotnost oproti DC-6B vzrostla o 7 tun. Dosavadní motory R-2800 však na takovou hmotnost nestačily, proto Douglas musel také sáhnout po motorech Wright R-3350-18DA1 s výkonem 2389 kW. Tyto motory umožnily DC-7 dosáhnout větší rychlosti než měl Super Constellation L-1049G, přičemž v doletu za ním zaostával jen nepatrně.

Douglas DC-7C společnosti Caledonian Airways na letišti v Manchesteru, 24. červenec 1964

V listopadu 1953 nastoupily DC-7 v barvách společnosti American Airlines na trati New York – Los Angeles a poprvé v dějinách transkontinentální americké dopravy ji byly schopny přeletět oběma směry bez mezipřistání, přičemž nejlepší letový čas byl 8,25 hodiny. DC-7 přebrala také společnost United Airlines a celá produkce zanedlouho tvořila 120 ks. DC-7 byly v polovině 50. let chloubou významných leteckých společností.

Největší dolet DC-7 byl 7130 km. Firmě Douglas se ho podařilo jednoduchým trikem prodloužit až na 8 000 km a to tak, že u další verze DC-7B z roku 1955 instalovala do zadních částí motorových gondol přídavné palivové nádrže. Zásoba se tak zvětšila z 20 760 l na 24 000 l, a zároveň se zvýšil obchodní náklad z 9,3 t na 10,3 t. Aby stroj přesto dokázal vzlétnout, byly instalovány výkonnější motory Wright R-3350-18DA4 o výkonu 2 499 kW. Strojů DC-7B bylo postaveno 95 kusů.

DC-7 a DC-7B znamenaly výrazné zlepšení dopravy na transatlantických tratích. Nebyly však provozně ekonomické a navíc se v nich cestující necítili dobře. Hladina hluku v kabině byla značně vysoká, okolo 76 dB, lidé trpěli silnými vibracemi, které se navzdory snahám konstruktérům nepodařilo odstranit. Bylo zřejmé, že technické možnosti pístových motorů se blíží svému konci a ani úprava "Turbo Compound" jim neprodloužila život. Nové stroje s proudovými nebo turbovrtulovými motory rychle nahrazovaly ve velkých leteckých společnostech doposud používané DC-7 a DC-7B. Ty pak dosloužily hlavně jako nákladní, v úpravě DC-7F, s velkými dveřmi a vyztuženou podlahou.

• DC-7
• DC-7B
• DC-7C
• DC-7D (nepostavený)