Dům čp. 693 Dukelských hrdinů

Rohový, třípatrový novorenesanční dům, je postavený na roku třídy Dukelských hrdinů a ulice pplk.Sochora. Fasádu mezi okny zdobí rostlinné ornamenty a putti. Heroická témata z historie uplatnil Zeyer v průběžném pásu mezi koncem maleb nad bosáží v přízemí a prvním patrem. Takto vymezená kompozice vytvořila úzký prostor pro válečné scény. Do Třídy Dukelských hrdinů je orientovaná bitva s Turky, do ulice pplk.Sochora výjev z třicetileté války. [6]

Autorem návrhu je český architekt Jan Zeyer náležející ke generaci Národního divadla. Jeho bratr, Julius Zeyer, byl významný český básník.[2] Na počátku své stavitelské dráhy Jan Zeyer v letech 1873–1880 spolupracoval s architektem Antonínem Wiehlem, vůdčí osobností novorenesance, navazujícího na tradici české renesance 16. století. Wiehlovým pojetím české novorenesance byl Zeyer ovlivněn i v dalších letech.[3][4][7][8] Zeyer společně s Wiehlem v Praze navrhli a postavili 5 činžovních domů. Wiehlovo a Zeyerovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost odborníků a příznivý ohlas veřejnosti. O tom svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení stavby domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé, kde se Antonín Wiehl v průběhu stavby inspiroval rekonstrukcí Schwarzenberského paláce dokončenou Josefem Schulzem v roce 1871, jmenovitě konzolovou římsou.[9] Wiehlův a Zeyerův kolega architekt Jan Koula jejich úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů a inženýrů v království Českém jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci"; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží..."[8][10][11]Zeyer s Wiehlem navrhli a realizovali ještě Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5, Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici, Dům s taneční školou Karla Linka čp. 1050 v Praze 1, Divadelní ul. 12, Krocínova ul. 1. (1875–1876), Dům čp. 1035/17 Karolíny Světlé (1876).[3][4][7] Podobně Wiehl ovlivnil i Karla Gemprle, se kterým spolupracoval po Zeyerovi.[12]Po ukončení spolupráce s Wiehlem Zeyer realizoval čtyři nájemní domy ve spolupráci s architektem Viktorem Skůčkem.[13][14][15]

Výzdoba domu odpovídá orientaci novorenesančních architektů, malířů a sochařů na historická a vlastenecká témata,[16] na cykly ze života a český folklor.[17] Koncepce fasády také ukazuje Zeyerovo ovlivnění Wiehlem a stylem „mluvící architektury“ v podobě válečných scén.[6] Na protějším rohu ulice pplk. Sochora a třídy Dukelských hrdinů na domě čp. 694 tvoří výzdobu slavné postavy české historie (králové Jan Lucemburský, Karel IV., Václav IV., Vladislav I.,Jiří z Poděbrad a sv. Václav.[1]

Zeyer dům navrhl a postavil v době, kdy si již 10 stavbami získal jméno jako významný novorenesanční architekt a stavitel. V téže době jako dům čp. 694 na třídě Dukelských hrdinů (v roce 1894) Zeyer navrhoval a stavěl další 2 nájemní domy na dnešní třídě Dukelských hrdinů[6] a Řeznický dům na rohu Bubenského nábřeží a Argentinské ulice.[18] Významně se tak zapsal do vytváření tříd a ulic Holešovic-Buben jako nové pražské čtvrti. Další 4 stavby Zeyer postavil mimo Prahu. Na výzdobě fasády domu uplatnil Zeyer obě svá oblíbená kompoziční řešení, spočívající v architektonicky oddělených výškových polích: výšková pole slouží pro individuálně určené figury a horizontální pásy byly optimální pro vylíčení děje. Sloučením obou řešení rozdělením horizontálního pásu na několik obdélných polí mohl autor popsat několik různých dějů v řadě za sebou. Takto například zpracovat témata ze života měšťana a alegorie jeho ctností Mikoláš Aleš (podle Wiehlovy představy) na Wiehlově domě.[18]