Důl Nevřeň

Ložisko kaolinových arkóz, které se nachází ve svazích zalesněného kopce na levém břehu říčky Třemošné severovýchodně od obce Nevřeň, sestává ze dvou částí.[1] První část zahrnuje oblast, kde byla v druhé polovině 19. století probíhala těžba povrchovým i hlubinným způsobem.[2] Druhou část představuje tzv. Stejskalský les o celkové rozloze 182 ha, zahrnující lesy Dlouhý, Smrčí, Stejskalský, Dubí a Ovčí. Stejskalský les měl jiné majitele, než zmíněná první část ložiska - patřil k velkostatku rodiny Wopršálkovy v Nekmíři a Kokořově. Jednalo se o potomky plzeňského právníka JUDr. Stanislava Wopršálka, který v roce 1895 koupil od Lobkowitzů celé panství, jehož součástí byla i Nevřeň.[3] Ve 20. a 30. letech 20. století zde majitelé nechali provést geologický průzkum. Celkem bylo v této oblasti vyraženo 26 průzkumných šachtic až do hloubky 26 metrů, avšak nepříliš kvalitní kaolin byl nalezen jen ve šesti z nich,v důsledku čehož firma Západočeské kaolinky odmítla nabídku rodiny Wopršálkovy na otevření a provozování dolu.[2]

V druhé polovině 19. století se ves Nevřeň v důsledku těžby kaolinu a posléze také černého uhlí proměnila v horní osadu.[1] Zpočátku se kaolin těžil v lomech na povrchu, těžbu kaolinových arkóz v hlubinném dole zahájil v roce 1870 podnikatel Süsse, který zde do roku 1873 vlastnil také úpravnu vytěžené horniny.[2] Následovali vlastníci Wimperger (1873 - 1876), Marcel (1876 -1879) a Pinkas (1879 - 1884). V roce 1884 ložisko odkoupil podnikatel Wedell (původním jménem Wedeles)[4], který těžbu podstatně zmodernizoval. Nechal pořídit parní stroj a v dole zavedl kolejovou dopravu. Důlní chodby dosahovaly šířky až šesti metrů a výšky až 12 metrů[1] (některé zdroje uvádějí až 18 metrů[2]). Vytěženou surovinu odváželi místní rolníci svými povozy na nádraží do Kozolup a později do Třemošné. Objem denní těžby v dané době představoval dva až tři vagóny, tj. 20 až 30 tun.[2]

Návštěvníci v dole

Doprava materiálu po neudržovaných místních komunikacích však byla značně obtížná, navíc hornina byla velmi tvrdá a obsahovala jen 12 až 14% kaolinu. Když Leo Wedell získal pozemky v nedalekých Ledcích, které měly výhodnější polohu, rozhodl se v roce 1897 nevřeňský důl uzavřít a veškeré těžební zařízení přesunul do Ledců.[2] K určitým pokusům o obnovení hlubinné těžby kaolinu v Nevřeni zřejmě došlo kolem roku 1920, jak tomu mj. nasvědčuje datum na stěně jedné ze štol, avšak těžba nakonec obnovena nebyla.

Kolem roku 1915 byla v Nevřeni zahájena těžba černého uhlí, které bylo používáno v domácnostech i v místních průmyslových provozech. Těžilo se ve třech dolech, největší důl Irene dosáhl hloubky 43 metrů. Těžba černého uhlí byla v Nevřeni zastavena koncem roku 1925.[1]

K dolu vede od Centra Caolinum v Nevřeni zhruba 1 km dlouhá naučná stezka "Pod zemí" s panely věnovanými jednotlivým druhům živočichů, rostlin i lidské činnosti, spjatým s životem pod zemí. Během návštěvnické sezóny je důl přístupný o víkendech, v měsících červenci a srpnu zpravidla navíc ještě také v úterý. Je doporučeno objednání návštěvy dolu prostřednictvím rezervačního systému Centra Caolinum.[7]

• 
  Jeden ze závěrečných panelů naučné stezky
• 
  Znak s kladívky a letopočet "1891" v jedné z chodeb
• 
  Propadliny v lese nad dolem
• 
  Po filmařích zůstal na stěně dolu znak černého kohouta
• 
  Prostor před dolem, v popředí bývalý vstupní průlez do dolu