Důl Běta

Mezi Okořínem a zaniklou vesnicí Pohlody se původně nacházely dva doly založené krátce po první světové válce. V roce 1918 založila společnost Braunkohlen Tiefbau Gewerkschaft, Betty – Schacht Wurmes[1] (Hnědouhelné hlubinné těžařstvo ve Vrskmani) důl s jámou zvanou Irena. Po jejím dokončení byla přejmenována na Betty a později na Bětu. Druhým podnikem byl důl Neue Anlage (Nový závod) založený v letech 1920–1921 Duchcovsko-podmokelskou dráhou. Přestože měl důl vlastní elektrárnu a elektrický těžní stroj, museli si v něm havíři svítit karbidovými lampami.[2] Uhlí se z obou dolů vozilo vlečkou do Strupčic (podle Zdeny Binterové se uhlí z dolu Běta dopravovalo do Vrskmaně[3]),[2] kde se nacházela stanice na železniční trati Počerady–Vrskmaň.[3]

Důl Betty byl 1. července 1929 přejmenován na Hnědouhelnou akciovou společnost, Důl Běta Vrskmaň. Hospodářská krize ve třicátých letech způsobila pokles zájmu o uhlí, což vedlo majitele dolu Elektra k omezení provozu na pouhé tři směny týdně. Dalšímu zkracování směn zabránila hladová stávka horníků zahájená 6. listopadu 1935. Společnost s horníky začala vyjednávat, a ti proto stávku přerušili.[1] Jednání nebyla úspěšná, takže stávka byla obnovena a 20. listopadu nevyfáralo 25 horníků. Do podzemí jim byla dodávána pouze voda. K dohodě společnosti s horníky došlo 23. listopadu, kdy všichni havíři po 79 hodinách vystoupili na povrch.[4]

V roce 1939 byla na doly Běta i Elektra převedena část zaměstnanců zrušeného strupčického dolu Anna a o dva roky později se oba doly spojily.[4] V letech 1942–1946 se pro spojené doly používal název Betty – Elektra, ale v roce 1945 se objevily také názvy Betty, Okořín a Betty – Elektra Vrskmaň – Okořín. Od roku 1945 se používal pouze název Běta.[2]

Uhlí se nejprve těžilo oběma jámami, ale v roce 1942 byla těžba v jámě Betty ukončena.[2] Provoz v ní byl obnoven až v roce 1945. Vzhledem k nedostatku pracovníků byl provoz omezen na jednu směnu, ale po třech měsících začal provoz dvousměnný, který trval až do roku 1959.[4]

V roce 1953 se důl Běta stal provozním úsekem chomutovského dolu Jan Žižka, u kterého zůstal do roku 1959. Od 1. ledna 1960 se stal opět samostatným podnikem, ale o sedm let se vrátil do správy dolu Jan Žižka. Národní podnik Jan Žižka byl ve stejné době zrušen a jeho doly Jan Žižka, Ludmila a Běta byly začleněny do národního podniku Doly Nástup Tušimice. V této organizaci zůstala Běta provozním úsekem dolu Jan Žižka. Ten od 1. ledna 1976 organizačně spadal pod podnik Doly Vítězného února, Záluží.[4]

Provoz dolu Běta byl ukončen 21. dubna 1977,[5] ale podle publikace Severočeských dolů k ukončení provozu došlo už 30. dubna 1975.[2]

Areál dolu od západu

Důl Běta stával na hranicích katastrálních území Strupčice a Vrskmaň asi jeden kilometr severně od Okořína. Okolní krajina je součástí Mostecké pánve, konkrétně její části zvané Jirkovská pánev.[7] Mírně zvlněný reliéf povrchu nad dolem dosahuje nadmořských výšek 270–320 metrů.[5]

Geologické podloží zde tvoří písky, štěrky a jíly s podřadně uloženými uhelnými slojemi[7] miocénního stáří. Na povrchu se vyskytují čtvrtohorní spraše. Hnědouhelné sloje jsou uložené ve třech vrstvách. Z nich dvě spodní tvoří uhelné jíly se slabými proplástky detritického uhlí, které se nehodí k těžbě.[5]

V dole se těžila pouze svrchní sloj rozdělená do dvou lávek oddělených uhelnými jíly. První uhelná lávka mocná jeden metr se těžila pouze pokusně v roce 1964. Druhá uhelná lávka mocná 2–2,5 metru se nacházela v hloubce 45–65 metrů a v okrajových částech byla její hloubka jen 25 metrů.[5] Na severu důl omezovaly stařiny dolu Aurora a na severovýchodě a východě stařiny dolů Anna a Ondřej.[5]

Hlavní metodou těžby v dole bylo až do roku 1961 zátinkování na zával[4] a uhlí se dopravovalo žlabovými a pásovými dopravníky.[2] Přes dílčí pokusy se stěnováním se začalo stěnování na řízený zával používat až v roce 1961 a metoda se používala do roku 1966.[4] Stěnové poruby byly 60–100 metrů široké, 500 metrů dlouhé a dobývací výška byla 2,2 metru. V letech 1964–1966 dosahovala denní produkce dolu tisíc tun uhlí.[2] Zvýšení výkonu umožnilo dodání nové štítové výztuže OMKT-T ze Sovětského svazu. Zbytkové pilíře se však dále dobývaly zátinkováním.[4]