Dějiny Lvova

Pohled na Lvov z roku 1613

Lvov byl založen v polovině 13. století knížetem Danilem Romanovičem Haličským (první haličsko-volyňský král v 1253–1264) a byl pojmenován podle jeho syna Lva. V roce 1356 dostal Lvov městská práva podle západoevropského stylu. Měšťany byli zejména Němci, kteří také město nazývali německy Lemberg (latinsky Leopolis). V 15. a 16. století se Lvov rozvíjel obchodně, řemeslnicky, architektonicky, kulturně. Město bylo mnohonáboženské, římské katolictví, pravoslaví, arménská církev a židovské obce.

Během válek v polovině 17. století Lvov nebyl dobyt a zničen, na rozdíl od Varšavy, Krakova a tehdy též polského Vilna (nyní litevský Vilnius). V roce 1648 vydržel obléhání Kozáků Bohdana Chmelnického, kterým pomáhali Tataři i obléhání Kozáků s moskevskými vojsky v roce 1655. Celopolská hospodářská krize druhé poloviny 17. století však neblaze ovlivnila i situaci ve Lvově. Lvov byl vyrabován teprve Švédy v roce 1704. Po prvním dělení Polska v roce 1772 připadl Lvov Rakousku. Rakušané zpočátku pronásledovali Poláky a podporovali Němce, ale lvovští Němci byli polskými vlastenci a polonizovali se. Podobně se stávalo i s rakouskými úředníky, kteří sem byli posíláni, takže se polský charakter Lvova spíš posiloval.

V roce 1867 obdržela Halič od vídeňské vlády rozsáhlou autonomii a Lvov se stal hlavním městem tohoto správního celku. Ve městě působil sněm provincie, vláda a školní rada. Ve všech institucích byla zavedena polština.

V roce 1914 obsadili Lvov Rusové, ale v roce 1915 se vrátili Rakušané. Ke konci 1. světové války byl cítit blízký rozpad Rakouska-Uherska a Poláci i Ukrajinci se připravovali na střetnutí o město a celou východní Halič.

Po obnovení polského státu v roce 1918 se rozpoutaly boje o Lvov. Ve městě tehdy žilo asi 250 tisíc lidí, z toho 50 % bylo Poláků, 30 % Židů, 15 % Ukrajinců a zbytek byli zejména Němci a Arméni. Ve městě dominovala polská kultura, ale okolní vsi byly skoro výlučně ukrajinské, což vedlo k tomu, že Ukrajinci chtěli nad Lvovem převzít kontrolu, kdežto Poláci ho zoufale bránili. Poláci si v roce 1918 neuměli představit Polsko bez tohoto města, proto na obranu města přijely jako jedni z prvních i oddíly z Poznaně, která leží daleko na západě. Žádná mírová jednání pod patronátem mocností nevedla k řešení nebo spravedlivému rozdělení. Na území Ukrajiny bojovaly Rudá armáda, vojska bílých a Poláci. Rudá armáda dobyla Kyjev a v polovině roku 1919 byla celá Halič v polských rukou. Ukrajinci přestali věřit, že se jim podaří vytvořit nezávislou Ukrajinu, takže všechno měl rozhodnout výsledek války mezi Polskem a bolševickým Ruskem. V roce 1920 sovětská ofenzíva uvízla na předpolí Varšavy a Lvova, kde obránci zastavili nápor slavné jezdecké armády Buďonného (bolševickým komisařem na tomto úseku byl Josef Stalin). Svázání značných sovětských sil u Lvova pomohlo polské protiofenzívě na vojska Tuchačevského u Varšavy. V roce 1921 obě strany uzavřely mír v Rize, kde byla též rozhodnuta hranice mezi oběma státy a Lvov se ocitl v obnoveném Polsku.

Znak království Haličsko-lodoměřského

Poláci tvrdili, že Haličská Rus (Červená Rus) byla už od doby polského krále Kazimíra Velikého (vládl v letech 1333-1370) součástí polského království, takže proto by měla patřit Polské republice. Ukrajinci zase brali rozdělení Ukrajiny mezi Polsko a sovětské Rusko, tak jako bylo rozebráno Polsko koncem 18. století mezi Prusko, Rusko a Rakousko. Rusíni se často považovali za „Poláky rusínského či ruského původu“ a byli s to být loajální vůči Polsku, pokud jejich kultura zůstane zachována (a proto je Ukrajinci nenáviděli jako „odpadlíky“).

V září 1939 si Třetí říše a Sovětský svaz na základě paktu Ribbentrop–Molotov rozdělily Polsko, z pohledu Ukrajiny však nastalo sjednocení jejich země. Během první fáze 2. světové války, ještě před válkou německo-sovětskou, část Poláků utekla na západ pod německou okupaci, část byla deportována do hloubi SSSR (Sibiř, Kazachstán…), část vyvražděna Ukrajinci (zejména Ukrajinskou povstaleckou armádou, UPA). Zbytek byl vysídlen v roce 1945 v rámci „výměny obyvatelstva“ do Polska a z Polska zas přešli do SSSR Rusíni a Ukrajinci. Tím skončila 600letá polská přítomnost ve Lvově.

Od roku 1991 je město součástí nezávislé Ukrajiny a vedle Kyjeva hlavním centrem ukrajinské kultury. V roce 2004 byl Lvov jedním z epicenter Oranžové revoluce.