Czorsztynská elevace

Během triasu tvořilo oravikum jižní část šelfu Evropské platformy, která, podle některých předpokladů, laterálně na západě pokračovala do centrálněkarpatských jednotek. Ve spodní juře (lias) došlo v celé tethydě k roztahování kůry a vzniku poklesávajících extenzních bazénů.[3] Až do začátku bajoku se v celé Czorsztynské jednotce usazovaly zejména černé břidlice a slíny.[4] V průběhu tohoto období se však ztenčená kůra v prohlubující se kysucké pánvi rozpadla a došlo pravděpodobně k vzniku Váhického oceánu.[5] K vzniku Czorsztynského hřbetu došlo v důsledku pasivního roztahování kůry spojeného s tiltingem a rotací kůrových bloků kolem horizontálních os. Vynořování czorsztynské elevace mělo za následek změnu sedimentace z hlubokovodní hemipelagické na mělkovodní, s neptunickými dajkami a hojným skluzovým materiálem. Na některých místech dokonce se známkami krasovatění, které může být známkou výzdvižení nad mořskou hladinu.[6] Rozpínání Váhického oceánu a vyzdvižení czorsztynského hřbetu mělo v průběhu beriasu až valanginu za následek vznik severní magurské a jižní kysucké pánve (walentowská fáze), které elevaci obklopovaly.[5] Poslední důkazy o vynoření elevace pocházejí z hoterivu až aptu.[7] Postriftové chladnutí způsobilo poklesnutí czorsztynské elevace pod hladinu moře pravděpodobně až ve svrchní křídě. Po pohlcení Váhického oceánu pod čelo karpatského orogénu (selecká fáze) došlo ve svrchní křídě až paleocénu k srážce čela tatrika s oravikem (jarmutská nebo laramská fáze). Při této srážce došlo k odlepení sedimentárních souvrství a jejich přesunu v podobě příkrovů. Czorsztynská eleváce následně zanikla. V současnosti nejsou na povrchu ani z vrtů známy žádné výskyty autochtonních hornin, ani krystalinika.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Čorštynská elevácia na slovenské Wikipedii.