Constans

Flavius Iulius Constans (mezi 320 a 323[1] – únor 350 u Elne v jižní Galii) byl římský císař panující v letech 337–350. Byl třetím a zároveň nejmladším synem Konstantina Velikého a Fausty, dcery Maximiana Herculia. V letech 333–337 užíval titulu caesara, tj. Konstantinova spoluvladaře, podobně jako jeho starší bratři (ti titul obdrželi již dříve).

Constans
Narození 320
Itálie
Úmrtí 18. ledna 350 (ve věku 29–30 let)
Elne
Pohřben Mausoleum of Centcelles
Otec Konstantin I. Veliký
Matka Fausta
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ a kariéra

Přesné datum a místo Constantova narození nejsou vinou torzovitosti pramenů známy. Po otci byl princ vnukem Diocletianova caesara Constantia Chlora, po matce pocházel z rodu Maximiana Herculia. Rodiče v tuto dobu již vychovávali syny Konstantina a Constantia, přičemž Konstantin Veliký měl ze vztahu s Minervinou ještě syna Crispa. V dětském věku ztratil Constans matku, kterou dal Konstantin za nejasných okolností roku 326 popravit. Jeho výchova probíhala v křesťanském rámci a velký důraz se kladl zvláště na rétoriku (řečník Aemilius Magnus Arborius).

Asi v roce 335 odešel Constans jako caesar do Itálie, aby zde převzal řízení státních záležitostí (jurisdikce se vztahovala i na Illyricum a severní Afriku). Jeho poručníkem byl patrně už tehdy starší bratr Konstantin, který pobýval v Galii. Constantovy zásnuby s Olympiadou, dcerou prefekta pretoriánů Flavia Ablabia, vyzněly z neznámých důvodů do prázdna – ze sňatku sešlo.

Vláda

Po smrti Konstantina Velikého 22. května 337 vyvraždila armáda téměř všechny členy konstantinovské dynastie kromě Konstantina (II.), Constantia a Constanta a jejich dvou bratranců. Důvodem byla patrně snaha odstranit potenciální rivaly císařových synů a zabezpečit jejich bezproblémové následnictví v říši. Role tří princů v této vlně čistek je nejasná, v případě sotva zletilého Constanta je však vina spíše nepravděpodobná. Některé prameny pokládají za původce vražd prostředního z bratrů Constantia (II.),[2] jiné naznačují, že akce byla spontánní.[3]

Rozdělení říše mezi syny Konstantina Velikého. Bílé državy původně náležely caesaru Dalmatiovi – rozdělili si je mezi sebe Constans a Constantius II.

Dne 9. září 337 přijali Konstantin II., Constantius II. a Constans titul augustus a o několik měsíců později si na konferenci ve Viminaciu rozdělili říši na tři části. Constans obdržel podle očekávání Itálii, Afriku a na Balkáně část držav Flavia Dalmatia, jednoho ze zabitých členů konstantinovské dynastie. Konstantin II. dostal do správy Galii, Británii a Hispánii, zatímco Constantius II. měl vládnout na východě.

Mezi Konstantinem a Constantem došlo brzy nato ke konfliktu, jehož příčinou byly legislativní otázky – Konstantin vydával zákony i jménem Constanta a vzhledem k bratrovu mládí se choval dál jako jeho poručník. Constans se dožadoval změny a vzmáhající se napětí uvrhlo impérium na pokraj občanské války. Aby si kryl záda, odstoupil Constans druhému bratru Constantiovi roku 339 Thrákii i s Konstantinopolí. Konstantinův pokus rozhodnout spor vojensky byl u Aquileie v prvních měsících roku 340 odražen.[4] Jeho území se zmocnil Constans, sám Konstantin II. zahynul.

V letech 341–342 bojoval Constans úspěšně proti Frankům[5] a počátkem roku 343 navštívil Británii. Spisovatel Iulius Firmicus Maternus neuvádí důvod pobytu, patrně však císař zasahoval proti Piktům a Skotům, neboť cestu přes Lamanšský průliv vykonal v nebezpečných zimních měsících.[6] Do konce čtyřicátých let již k větším tažením za hranice nedošlo – Germáni, Piktové i Sarmati se drželi od říše v uctivé vzdálenosti.[7]

Náboženská politika

Na rozdíl od svého bratra Constantia, s nímž v letech 340–350 společně vládl římské říši, nebyl Constans příznivec arianismu, nýbrž křesťanské ortodoxie. V letech 342–345 se celkem třikrát sešel s alexandrijským biskupem Athanasiem,[8] hlavním odpůrcem ariánů. Vztahy s Constantiem II., který řadu východních biskupů poslal za jejich názory do vyhnanství, klesly na bod mrazu. Podle svých apologetů císař štědře obdarovával kostely[9] a v Africe se pokoušel dosáhnout jednoty mezi katolíky a donatisty (asi v letech 347/348). Vůči judaismu se choval snášenlivě, naproti tomu podnikl určité kroky proti pohanským kultům. Na sklonku své vlády též přikročil k perzekuci donatistů. Vztahy s bratrem se po roce 346 normalizovaly.

Smrt

Antičtí autoři přinášejí mnoho důkazů, že Constantova vláda byla poměrně neoblíbená. Vysoké daně, postup proti ariánům, donatistům i pohanům a tvrdé vymáhání disciplíny v armádě popudily různé společenské vrstvy v římské říši. Bylo jen otázkou času, kdy se nahromaděná nespokojenost projeví. Dne 18. ledna 350 vypukla v Autunu vzpoura vedená vojevůdcem Magnentiem a prakticky celé vojsko ji hned s nadšením přijalo.

Constans, který kromě nejbližšího okolí nenašel nikde podporu, musel uprchnout, svým pronásledovatelům však neunikl. Vojevůdce Gaiso ho dopadl s jezdeckým oddílem v kastelu Helena (Elne) u Pyrenejí a zabil ho.[10] Magnentius nato ovládl celý západ impéria.

Poznámky a reference
  1. Podle Epitome de Caesaribus 41, 23 bylo Constantovi v době smrti (350) dvacet sedm let; Eutropius X 9 tvrdí, že zemřel třicetiletý.
  2. Athanasius, Contra Arianos 69, 1; Iulianus, Epistula ad SPQ Atheniarum 270c–d; 281b; Libanios, Oratio 18, 10; 31; Ammianus Marcellinus 21, 16, 8; 25, 3, 23.
  3. Eusebios z Kaisareie, Vita Constantini 4, 68, 1–3; Řehoř z Nazianzu, Oratio 4, 22.
  4. Hieronymus, Chronicon 235a; Chronica minora 1, 236; Epitome de Caesaribus 41, 21; Sokrates Scholastikos, Historia ecclesiastica 2, 5; Zonaras 13, 5.
  5. Libanios, Oratio 59, 127–136; Hieronymus, Chronicon 235e; Chronica minora 1, 236; Sokrates Scholastikos, Historia ecclesiastica 2, 13, 4
  6. Firmicus Maternus, De errore profanarum religionum 28, 6; Libanios, Oratio 59, 137–140; Ammianus Marcellinus 20, 1, 1
  7. Constantovu úlohu při obraně hranic oceňuje např. Ammianus Marcellinus 30, 7, 5.
  8. Athanasius, Apologia ad Constantium 4, 3–5.
  9. Athanasius, Apologia ad Constantium 7.
  10. Eutropius, X 9, 4; Hieronymus, Chronicon 237c; Chronica minora 1, 237; Epitome de Caesaribus 41, 23; Zosimos 2, 42, 5

Literatura
  • BLECKMANN, Bruno. Der Bürgerkrieg zwischen Constantin II. und Constans (340 v. Chr.). Historia. 2003, roč. 52, s. 225–230. (německy)
  • ČEŠKA, Josef. Zánik antického světa. Praha: Vyšehrad, 2000. 280 s. ISBN 80-7021-386-8. (česky)
  • GRANT, Michael. Římští císařové. Praha: BB art, 2002. 387 s. ISBN 80-7257-731-X. (česky)

Externí odkazy
Předchůdce:
Konstantin I.		 Římský císař
337–350
spoluvláda s Constantiem II.		 Nástupce:
Constantius II.
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.