Chuej-jüan

Chuej-jüan proslul spisem Mniši nemusejí vzdávat úctu králům (Ša-men pu-ťing wang-če lun, 沙門不敬王者論), který vydal roku 404. Zde se věnoval podstatě mnišství („odchodu do bezdomoví“) a vysvětloval, proč se mnich nemusí znát k rodičům a příbuzným, stejně jako ctít vládce. Z jeho pohledu totiž mnich již není součástí běžného světa.[2] Vztahy s dvorem měl ovšem dobré, Chuan Süan (ťinský hodnostář a v letech 403–404 císař státu Čchu) ho dokonce zval k učeným disputacím. Jeho důraz na odvrat od příbuzných ovšem vyvolával kritiku konfuciánů. Sám jako konfuciánec začínal, byl ovlivněn i taoismem, ale v 21 letech konvertoval k buddhismu. Zachovala se jeho korespondence s jiným známým mnichem Kumáradžívou.[3] Jeho učitelem byl Tao-an, který mu dovolil používat překladovou techniku ke-i, která umožňovala překládat do čínštiny texty ze sanskrtu, byť pro mnohá slova dosud čínské ekvivalenty neexistovaly. K překladu buddhistických sanskrtských termínů totiž používala termíny vypůjčené od domácích čínských učení, taoismu a dalších, což vedlo k zavádějícímu výkladu buddhismu. Tao-an pouze Chuej-jüana považoval za dostatečně znalého a schopného omezit zkreslení.[4] Jeho nejvýznamnějšími žáky byli Chuej-kuan, Seng-ťi a Fa-an.