Charles de Coster

Narodil se v Mnichově vlámskému otci a valonské matce. Rodina se záhy přestěhovala do Bruselu, kde Charles De Coster vyrůstal a začal pracovat jako bankovní úředník. Později (od roku 1850) studoval na Université libre de Bruxelles. Jak název školy napovídá, liberální, demokratické a proticírkevní prostředí na univerzitě, natrvalo ovlivnilo názory a postoje mladého studenta.

Po ukončení studia pracoval nejprve jako novinář. V letech 1860 – 1864 se stal sekretářem Královské komise pro zveřejňování starých zákonů a nařízení. V archivech načerpal rozsáhlé znalosti o čarodějnictví, domnělých čarodějnických praktikách a procesech s tím souvisejících. Tyto poznatky pak využil v některých svých románech. V té době pobýval v Bruselu, v exilu, francouzský revolucionář a představitel utopického socialismu Auguste Blanqui. Jeho spolubojovník, poručík a doktor medicíny Louis Watteau, poskytl De Costerovi cenné poznámky o různých projevech náboženského fanatismu v historii, ze kterých pak vycházel při své práci archiváře i spisovatele.[1]

Během svého života byl De Coster nucen, v jednom případě, hájit čest rodiny málem se zbraní v ruce. Důstojník André Van Sprang se snažil, podvodným sňatkem s jeho, o čtyři roky mladší sestrou Caroline, vetřít do rodiny a ohrozit její zájmy. Charles De Coster ho vyzval na souboj, ke kterému ale nedošlo kvůli sporu o volbu zbraní. Jeho sok, důstojník, navrhoval šavle, De Coster, vzhledem ke svému civilnímu povolání, pistole. De Costerovými svědky měli být dánský malíř Poul Hagelstein a novinář listu L'Indépendance Camille Berru, který byl později nahrazen belgickým malířem Edmondem De Schampheleerem. Případu se ujala vojenská komise, která rozhodla ve prospěch De Costera a kapitán Van Sprang byl propuštěn z armády.[2]

V roce 1870 se De Coster stal profesorem obecné historie a francouzské literatury na vojenské akademii. Jeho práce státního zaměstnance, o kterou usiloval několik let, ale příliš nevynášela a často se nacházel ve finančních potížích.

Zemřel v květnu roku 1879 v Ixelles a je pohřben na místním hřbitově. Pomník spisovatele vznikl v roce 1894 podle návrhu architekta Franze De Vestela se skulpturou sochaře Charlese Samuela a je umístěn v blízkosti rybníků v Ixelles.

Zajímal se o historii, literaturu a poezii a ve svých dvaceti letech, ještě než vstoupil na univerzitu, se stal jedním se zakladatelů malého literárního klubu Les Joyeux (Veselí).

Jako básník debutoval v Revue trimestrielle, která byla založena v roce 1854 a svoji první prózu uveřejnil v časopisu Uylenspiegel[3], se kterým úzce spolupracoval v letech 1856-1863[4].

Byl přesvědčen, že mentalita a řeč Vlámů nemohou být věrně zachyceny v moderní francouzštině a proto psal své nejlepší romány ve starém jazyce. Za tím účelem studoval díla předních francouzských autorů 16. století, mezi které patřili především François Rabelais a Michel de Montaigne.

V moderní francouzštině vydal dílo Contes brabançons v roce 1861.

Autorovo stěžejní dílo z roku 1867 La Légende et les aventures héroïques, joyeuses et glorieuses d’Ulenspiegel et de Lamme Goedzak au Pays de Flandres et ailleurs, jehož vydání připravoval skoro deset let, bylo v Belgii téměř ignorováno. Jako důvod bylo uváděno, že nesplňuje běžnou představu o belgickém vlastenectví. Velice populárním se stalo ve zbytku světa a bylo přeloženo snad do všech evropských i dalších světových jazyků. Hlavní postava romantické legendy ze 16. století, lidový hrdina Till Ulenspiegel, se stal symbolem revolty obyčejných lidí proti neomezené moci bohatých panovníků a jejich stoupenců a byl někdy přirovnáván k Donu Quijotovi. Román se stal předlohou pozdějších filmových zpracování, ve francouzském filmu z roku 1956 si zahrál hlavní roli Gérard Philipe.

• 
  Náhrobek na hřbitově v Ixelles
• 
  Pomník Charlese De Costera
  v Ixelles