Charles Koechlin

Pocházel z intelektuální rodiny původem z Mylhúz. Hudbě se věnoval zprvu amatérsky, a teprve když musel následkem tuberkulózy ukončit studium pařížské techniky, stal se studentem hudební kompozice. Koechlin byl v hudebním životě Francie dlouho v pozici outsidera. Nepřináležel k žádné skladatelské skupině, stylově měl nejblíže neoklasicismu, ale spíše ve smyslu hudby Alberta Roussela než Pařížské šestky. Nestal se skladatelem z povolání, celoživotně se živil výukou hudby. Mezi jeho žáky patřil například George Enescu. Přesto jej například ještě v roce 1926 Pařížská konzervatoř odmítla přijmout jako řádného profesora kontrapunktu. Od třicátých let se Koechlin angažoval v International Society for Contemporary Music. Koechlinova povaha v sobě absorbovala zdánlivě neslučitelné podněty od anarchistického požadavku návratu k přírodě inspirovaného Thoreauem, přes fascinaci světem filmových hvězd (kterým věnoval jednu ze svých symfonií a řadu menších skladeb), výdobytky nejmodernější techniky (patřil k průkopímmků Martenotových vln) a na druhé straně třeba oblibu kultury středověku. Politicky byl Koechlin radikálním levičákem, názorově blízkým komunistické straně, jejímž členem se však nikdy nestal.

Koechlin se jako skladatel vyvíjel od eklekticismu k Massenetově kompoziční škole přes osobité pojetí neoklasicismu až k výbojům odkazujícím na expresionismus. Jeho skladatelské dílo je značně rozsáhlé a dodnes nebylo vcelku provedeno a nahráno.

Typické pro Koechlina jsou kombinace orchestrální monodie s mnohohlasou polyfonní fakturou předznamenávající v některých momentech až mnohem pozdější experimenty Druhé hudební avantgardy 20. století. Koechlin byl schopný rozpohybovat obrovský orchestrální aparát a jeho partitury jsou proto náročné na provedení jak z hlediska virtuozity, tak z hlediska samotného obsazení. I to je důvod, proč se s nimi lze na koncertních pódiích v Česku setkat naprosto výjimečně.

V komorní tvorbě je Koechlin dnes znám především jako autor sonát pro dechové nástroje a klavír, případně autor pozoruhodných klavírních cyklů (například L’Ancienne Maison de campagne op.124 (1923–33)), představujících esenci francouzského neoklasicismu. V těchto skladbách je pro Koechlina typické vršit nad sebe v harmonii kvart-kvintové souzvuky až do pléna zasahujícího mnohdy celý rozsah nástroje.

Koechlin používal pro své rozsáhlejší cykly polyžánrovou formu podobnou středověkým hudebním kodexům (například L’Album de Lilian (II) pro flétnu, klavír, cembalo a Martenotovy vlny op.149 (1935)). V ní povyšuje formu sbírky do autonomní sevřené formy, ve které střídá různá charakter a obsazení jednotlivých skladeb v ní zařazených.

Jádrem Koechlinova díla je řada skladeb na Kiplingovu Knihu džunglí, kterou tvořil v dlouhých intervalech po celý svůj život. Forma těchto skladeb je většinou symfonická, její rané projevy jsou ale například ve formě cyklu písní pro zpěv a orchestr. Pozdní Knihy džunglí (například La Course de printemps op.95 (1908–25)) jsou vrcholnými Koechlinovými kompozicemi vůbec a představují velmi osobitý, byť dodnes málo známý vklad do hudby období moderny.

• Robert Orledge: Charles Koechlin (1867-1950). His Life and Works. London, Psychology Press, 1989
• Edward Rothstein: A Composer inspired by movies. The New York Times. 3. června 1984. (Dostupné zde.)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Charles Koechlin na Wikimedia Commons
• Volně přístupné partitury děl od :Charlese Koechlina v projektu IMSLP
• Životopis, historie rodiny. (francouzsky)
• Život, dílo, bibliografie (francouzsky)