Charles Auguste de Bériot

Charles Auguste de Bériot (20. února 1802 Lovaň8. dubna 1870 Brusel) byl belgický houslista a hudební skladatel.

Charles Auguste de Bériot
Charles-Auguste de Bériot v roce 1838, portrét Henriho Grevedona
Narození20. února 1802
Lovaň, Belgie Belgie
Úmrtí8. dubna 1870 (ve věku 68 let)
Brusel, Belgie Belgie
Místo pohřbeníLakenský hřbitov
Národnostfrancouzská
Povoláníhudební skladatel
Manžel(ka)Maria Malibranová (od 1836)
DětiCharles-Wilfrid de Bériot
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Život

Narodil se v Lovani, kde je dnes na jeho počest po něm pojmenována ulice. V roce 1810 se přestěhoval do Paříže, kde studoval hru na housle u Jean-François Tibyho, žáka Giovanni Battistu Viottiho. Později spolupracoval se skladatelem Pierrem Baillotem, ale nepřebral všechny jeho názory a při své výuce byl silně ovlivněn Paganinim.

Později sloužil jako komorní houslista u Karla X. nebo Viléma I. Nizozemského a s velkým úspěchem podnikal cesty do Londýna, Paříže a dalších velkých hudebních center tehdejší Evropy. Kromě hry na housle byl také virtuosním pianistou.

Žil společně s operní zpěvačkou Marii Malibranovou, v roce 1833 spolu měli dítě, kterým byl Charles-Wilfrid de Bériot, klavírní profesor, kromě jiného učitel Maurice Ravela, Ricarda Viñese nebo Enriqua Granadose. Vzali se v roce 1836, když se Malibranové podařilo dosáhnout anulaci jejího předchozího sňatku. Při té příležitosti napsal Felix Mendelssohn-Bartholdy speciálně pro tento pár árii s doprovodem sólových houslí. Nicméně, pěvkyně zemřela v tom samém roce na následky zranění, způsobeného nešťastným pádem z koně.

Po smrti své manželky Bériot bydlel v Bruselu a veřejně koncertoval pouze v malé míře. Přesto v roce 1841 odešel na turné do Německa, kde potkal Marii Huberovou, dceru vídeňského úředníka a oženil se s ní. Byla sirotkem a adoptivní dcerou prince von Dietrichštejn, biologického otce významného skladatele Sigismonda Thalberga. Marie a de Bériot se potkali v kavárně v rodném městě, Lovani. Stali se z nich přátelé a oba spolu velmi dobře hráli na klavír.

V roce 1841 zemřel v Paříži ve věku 71 let Pierre Baillot, jeho dřívější učitel, a jeho učitelské místo na Pařížské konzervatoři bylo nabídnuto právě Bériotovi. Tuto nabídku odmítl, přesto se ale v roce 1843 stal vedoucím instruktorem hry na housle na Královské bruselské konzervatoři, kde založil francouzsko-belgickou školu houslové hry.

V roce 1852 z důvodu vážných potíží se zrakem odešel a později, v roce 1858 úplně oslepl. Ochrnutí jeho levé ruky v roce 1866 pak úplně ukončilo jeho kariéru.

Mezi jeho významné žáky patří například Hubert Léonard, Henri Vieuxtemps nebo Heinrich Wilhelm Ernst.

Kompoziční činnost a skladby

Složil velké množství hudby pro housle, včetně deseti koncertů. Ačkoli jsou k slyšení pouze zřídka, jeho výuková díla se k houslové výuce využívají pořád.

Jeho průkopnická houslová technika a romantický kompoziční styl dělají z jeho koncertů a etud důležitý stupeň pro studenty, usilující o získání pevného základu před studiem hlavních koncertů hudebního romantismu. Nejoblíbenější jsou jeho Koncert č. 9 a moll op. 104 a Koncert č. 7 G dur op. 76.

Houslista Jicchak Perlman nahrál na svém albu Concertos from my Childhood jeho baletní hudbu Scène de ballet op. 100. Vznikla společně s orchestrem Juilliard School pod taktovkou dirigenta Lawrenca Fostera.

Barbara Barber vydala v její sérii „Solos for Young Violinists“ nahrávky s klavírním doprovodem a partitury první části skladatelova Koncertu č. 9 a moll op. 104 a baletní hudby Scène de ballet op. 100.

Nahrávky jeho koncertů a komorních skladeb vydalo také vydavatelství Naxos.[1]

Schirmer publikoval partitury jeho Méthode de violon op. 102 a také 60 Etudes de Concert op. 123, zatímco Peters vydal známý kus pro housle a orchestr Scène de ballet op. 100 v úpravě pro housle a klavír.[2][3]

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Charles Auguste de Bériot na anglické Wikipedii.

  1. CHARLES AUGUSTE DE BERIOT [online]. Naxos [cit. 2013-08-19]. Dostupné online. (anglicky)
  2. www.wps.pwp.blueyonder.co.uk [online]. [cit. 19-08-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 01-03-2012.
  3. www.wps.pwp.blueyonder.co.uk [online]. [cit. 19-08-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 20-07-2011.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.