Hlavonožci

Schránka spirálovce nacházející se uvnitř jeho těla, v porovnání s velikostí lidské ruky

Původně měli všichni hlavonožci vnější schránku, dnes ji mají pouze loděnky. Schránka se v evoluci přemístila dovnitř těla. Sépie má sépiovou kost, další desetiramenatci jen tzv. meč a chobotnice ztratily schránku úplně. Jejich mozek je však obvykle krytý chrupavčitou vrstvou, která jej chrání před poškozením.

S velikostí některých obřích hlavonožců kontrastuje toto mládě planktonního hlavonožce z antarktických vod

Hlavonožci měří od jednoho centimetru do mnoha metrů (i přes 20 m). Podle současných znalostí je největším hlavonožcem kalmar Hamiltonův a nikoli krakatice obrovská.[1] U měření velikosti desetiramenných hlavonožců je zásadní problém, který rozměr považovat při srovnání za rozhodující. Délka osmi ramen se obvykle blíží délce samotného těla, ale i zde jsou rozdíly. Dvě dlouhá chapadla s rozšířenými konci však daleko přesahují věnec ramen a mohou být velmi dlouhá. Krakatice nalezená roku 1887 na Novém Zélandu měla při celkové délce 17,35 m tělo bez ramen dlouhé pouhých 2,35 m. Celých 15 m připadlo na chapadla.

Kolosální chobotnice

Tvrzení, že není možné, aby bezobratlí byli větší než obratlovci, dříve ztěžovalo vědcům obhajovat existenci obrovských hlavonožců. Jedním z nich byl na počátku 19. století francouzský vědec Pierre Denys de Monfort. Rozdělil obří hlavonožce na dvě skupiny, krakeny a kolosální chobotnice. Krakeni se měli vyskytovat v severských mořích, plavali volně a byli méně nebezpeční než kolosální chobotnice, které žily u dna tropických moří a byly podle něho odpovědné za většinu útoků na plachetnice. Ačkoli si přesnou hmotnost těchto obřích hlavonožců netroufl odhadnout, tušil, že bude větší než hmotnost největších velryb. Tehdy ho však nikdo neuznal a dožil v bídě a zapomnění, přestože důkazy ležely v muzeích a byly každoročně vyplavovány na břeh.

Krakatice bojuje s posádkou lodi Alecton

Jedním z prvních vcelku kladně přijatých svědectví byla zpráva posádky lodi Alecton, která narazila 30. 11. 1861 nedaleko ostrova Tenerife na poraněnou krakatici ležící na hladině a pokusila se několikametrového hlavonožce o hmotnosti přes 2 tuny ulovit. Protože harpuny a střely z pušek nedokázaly v měkkém těle živočicha způsobit větší poranění, nechal kapitán na tělo krakatice navléct smyčku lana. Ta se při pokusu vytáhnout zvíře na palubu zadrhla u ocasní ploutve. Hmotnost zvedaného těla byla nakonec taková, že lano ploutev odřízlo a zmrzačená krakatice zmizela v mořských hlubinách.

Jako by se poté roztrhl s krakaticemi pytel. Na břehy vyplavala obrovská bledá těla mrtvých krakenů, nicméně pravě tehdy se s nimi příliš dobře nezacházelo. Zapsány byly obvykle jen rozměry, které se vědcům zdály příliš přemrštěné na to, aby mohly být pravdivé. Tak se nakonec největší uznávanou krakaticí stal exemplář vyplavený na pláž Timble Tickle při odlivu v listopadu 1878. Šťastný rybář se k němu však nezachoval příliš dobře. Zarazil do jeho těla kotvu, aby neuplaval a podával je jako krmení psům…

Mnoho důkazů přinášejí také možná jediní přirození nepřátelé velkých hlavonožců – vorvani. Staří velrybáři mnohokrát popisovali, jak harpunovaný vorvaň vyvrhoval kusy chapadel dodnes nevídaných rozměrů. Zatím největší takto zaznamenaný údaj hovoří o celém ramenu dlouhém 13,70 m a silném 75 cm. Vzhledem k tloušťce nemohlo jít o chapadlo a protože délka ramen zhruba odpovídá délce těla, muselo pocházet z krakatice s tělem dlouhým kolem 14 m. Druhým zdrojem informací o kořisti vorvaňů je jejich kůže. Jizvy po přísavkách krakatic často vypovídají o tom, že ulovený vorvaň svedl boj s protivníky mnohem většími než jsou mrtví hlavonožci vyplavení na plážích. A při velikosti největších krakatic je otázkou, zda vorvaň odkázaný na zásobu kyslíku v krvi a plicích vyjde ze souboje vždy jako vítěz.

Obyvatelé ostrova Andros na Bahamách jsou přesvědčení o existenci obří chobotnice, které říkají luska. Podle některých dovede uchvacovat i lidi stojící na břehu. Během druhé světové války byla v moři u východního pobřeží ostrova cvičena pod vedením Bruce Wrighta britská komanda žabích mužů. Základna však byla kvůli velkým záhadným ztrátám nakonec přesunuta jinam. Bruce Wright v roce 1967 otiskl v časopisu Atlantic Advocate názor, že luska je obří dosud neznámá chobotnice.[1]

Chobotnice pobřežní patří k nejinteligentnějším hlavonožcům

Chobotnice nalézá úkryt ve volné lastuře mlže

Chobotnice dovedou měnit při lovu své strategie podle druhu kořisti a podmínek, ke kterým patří útoky na kraby, otevírání lastur atd. Staví si jednoduchá obydlí z nejrůznějších materiálů někdy i s vchodem, který mohou v případě hrozícího nebezpečí zatarasit. Využívají skalních jeskyní a přizpůsobují se při stavbě podmínkám. Do svého obydlí si nosí nejrůznější lesklé předměty, podobně jako někteří ptáci. Chobotnice si hrají. Možná se mohou učit napodobováním, což je u samotářů přinejmenším podivné.

V zajetí byly pozorovány, jak otevírají zašroubované láhve s potravou a řeší další podobně složité úkoly. Rakouský etolog Hans Fricke sledoval chobotnici, která dokázala manipulovat s průhlednými přepážkami oddělujícími jednotlivé části akvária.

Dále umí rozlišovat mezi různými geometrickými tělesy, ale také stejnými, s odlišným povrchem; také rozpozná nepatrné koncentrace látek ve vodě. Mohou si vytvořit podmíněné reakce na určité podněty. Když se v potravě objeví určitý předmět spojený s tím, že chobotnice dostane elektrošok, příště se potravy s tímto předmětem nedotkne.

Inteligenci chobotnic srovnávají různí vědci s různě vyspělými savci. Někdo ji dává na úroveň hlodavcům, někdo ji srovnává i s delfíny.

Sušení kalmarů ve městě Iwari, (prefektura Tottori, Japonsko)

Hlavonožci jsou oblíbenou pochoutkou ve středomořských oblastech, v Japonsku i jinde na světě.

Chobotnice jsou často používány při pokusech.

• Obrovští hlavonožci jsou oblíbenými obludami mnoha hollywoodských filmů.
• Bájný obří hlavonožec severské mytologie se nazývá kraken.
• Traduje se, že za druhé světové války došlo k řadě napadení trosečníků na vorech obřími hlavonožci. Ač jsou podnes obdobné zprávy přijímány poměrně rezervovaně a ač je pravda, že člověk nepatří do typického jídelníčku mořských hlavonožců, nelze vyloučit, že nejde jen o lidovou slovesnost, či výplody myslí vystavených útrapám mezních situací. K obdobným „omylům“ v potravních zvyklostech mořských živočichů dochází kupříkladu u žraloků, přičemž na siluetu člověka pohybujícího se při hladině útočí nejspíše v omylu, že jde o želvu, kterými se žraloci prokazatelně živí. Vzhledem k tomu, že hlavonožci zápolí s nepoměrně většími soupeři, vorvani, je možné, že některé příběhy mají reálný základ.

• Kryptozoologie

• Obrázky, zvuky či videa k tématu hlavonožci na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo hlavonožec ve Wikislovníku
• Taxon Cephalopoda ve Wikidruzích
• Kniha Dichotomický klíč/Cephalopoda ve Wikiknihách
• hlavonožci (BioLib)
• Hlavonožci a inteligence chobotnic (Kryptozoologie)
• Krakeni moří světa (Kryptozoologie)
• Chobotnice mají oblíbené chapadlo (osel.cz)