Cenzura v Česku

Státem řízená cenzura panovala v habsburské monarchii (a tedy i v českých zemích) od druhé poloviny 18. století, kdy vznikem cenzurní komise (1751) převzal stát kontrolu od duchovních.[3] Poté byla uplatňována ve zmírněné podobě za první republiky.

V Českých zemích cenzura existovala nejen před rokem 1918 (noviny někdy musely vyjít se zabílenými stránkami, potíže s cenzurou měl např. novinář a básník Karel Havlíček Borovský) a během nacistické a komunistické totality, ale i za první a druhé republiky, kdy byly ovšem zakázány především komunistické a nacionalistické spisy (a také písně).[4][5]

Stát za první republiky cenzuroval obsah vydávaných deníků a zakazoval publikaci informací, článků podrobujících kritice některé policejní akce a zájmové oblasti politiky státu. Cenzurovány byly proto standardně za první republiky také divadelní hry a kulturní produkce, pokud byl jejich obsah zaměřen kriticky proti subjektům, které chtěl stát z politických, diplomatických důvodů před kritikou hájit. Viz například cenzura protifašistických divadelních představení Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha z důvodu státního zájmu na udržení dobrých vztahů a vyhnutí se konfliktům s Německem po nástupu nacistů k moci.

V období Protektorátu byl výrazně rozšířen rozsah zakázané literatury postupně až na čtyři tisíce literárních děl českých i zahraničních. Od roku 1941 rostl počet děl, jejichž vydání bylo zakázáno. Úplným zákazem vydávání byli postiženi nejen židovští spisovatelé a němečtí exulanti, levicoví a marxističtí autoři, ale i řada dalších jako Jaroslav Hašek, František Langer či dokonce některá díla Jindřicha Šimona Baara (Paní komisarka a Osmačtyřicátníci). V květnu 1945 obsahoval seznam zakázaných autorů 97 českých spisovatelů. Z veřejných knihoven bylo v období 1940– 1943 odstraněno přes 2 milióny svazků. Přibližně 3 milióny jich byly zabaveny vydavatelům a knihkupcům. Ve školách se cenzura projevovala začerňováním a přelepováním textů v čítankách. Okupační režim toleroval péči o český jazyk a vydávání klasických i současných děl, pokud nevyjadřovaly požadavky na státní samostatnost. (Např. Babička Boženy Němcové se dočkala v roce 1940 29 a v roce 1941 13 vydání, což překonalo počet vydání v letech předchozích i následujících.)[6]

Během druhé světové války byly např. v Příručním slovníku jazyka českého místo normálních šifer (= zkratek) „nevhodných“ autorů používány šifry krycí (Mas. pro T. G. Masaryka, zatímco Masar. pro Edv. Beneše; v elektronické verzi slovníku je už zkratka Masar. nahrazena správným údajem Beneš)[7], nebo byly šifry autorů nahrazovány šiframi vydavatelství.[8]

Tiráž Kolmanova cenzurovaného překladu Broučků do ruštiny

V době komunistického režimu v Československu měla cenzuru na starosti Hlavní správa tiskového dohledu (1953–1966).[9] HSTD měla pod správou cenzory, plnomocníky, kteří vykonávali předběžnou cenzuru v každé redakci oficiálního periodika. Jedna třetina všech cenzorů měla dokončené pouze základní vzdělání. Poté byla přejmenována na Ústřední publikační správa (1966–1968) a nakonec Úřad pro tisk a informace (1968–1989).

Kromě tištěných periodik byl cenzurován i rozhlas, televizní vysílání či poštovní zásilky. V roce 1950 byl vydán dílčí tiskový zákon č. 184/1950 Sb., který říkal, že tisk má vychovávat k socialismu. Některé knihy byly vydávány v pozměněném znění (např. překlad Karafiátových Broučků určený jako učebnice ruštiny nebo Defoeův Robinson Crusoe převyprávěný J. V. Plevou – z obou knih byl odstraněn jejich původní náboženský smysl). Podobně Mayův originální Vinnetou umírá se slovy „Jsem křesťan.“, což poválečná cenzura změnila v propagaci myšlenky všeobecného porozumění mezi národy (ve slavném filmu má Vinnetou pocit, že ho k sobě volají zvony).[10] Hrabalova kniha Poupata (1970) šla do stoupy, kniha Příliš hlučná samota byla šířena postupně ve třech různých verzích.

Cenzura byla oficiálně zrušena novelou tiskového zákona v roce 1968 (během pražského jara),[11] po sovětské invazi do Československa ovšem neoficiálně (v následné formě) pokračovala až do roku 1989.[9] Cenzuru tehdy vykonávala státní organizace nazývaná Úřad pro tiskový dozor.

Po roce 1989 docházelo k cenzuře z důvodu snahy po tzv. politické korektnosti. Např. v knize Bohumila Říhy Honzíkova cesta byly odstraněny zmínky o výprasku nebo obezitě.[12][13] Mediální rozruch vyvolala také snaha vyřadit Ladovu knihu Kocour Mikeš ze školní výuky kvůli zobrazování Romů jako zločinců z roku 2010.[14] Romské sdružení Romea se od této snahy distancovalo s tím, že šlo o soukromou iniciativu předsedy hnutí Roma Realia Václava Miky.[15]

Vedle legitimní legální cenzury zakotvené v legislativě v souladu s ústavou se projevují v médiích prvky moderní cenzury státem přímo nestanovené a nevynucované, prováděné mimo a nad rámec platné legislativy (k prvkům moderní cenzury uplatňované v médiích soudobá věda řadí: manipulativní selekci informací a informačních zdrojů, stranickou a zájmovou interpretaci, agenda setting (nastolování agendy) v soukromých i veřejnoprávních médiích, vliv vlastníků a vydavatelů, korupci novinářů a médií, placenou inzerci vydávanou za standardní novinářskou, publicistickou aktivitu (PR články).[16]

Po ruské invazi na Ukrajinu 2022 se dne 25. února 2022 správce české internetové domény .cz CZ.NIC rozhodl po konzultaci s bezpečnostními složkami státu cenzurovat přístup k dezinformačním[17][18] internetovým stránkám Aeronet.cz, Ceskobezcenzury.cz, Voxpopuliblog.cz, Prvnizpravy.cz, Czechfreepress.cz, Exanpro.cz, Skrytapravda.cz a Protiproud.cz.[19][20] Učinil tak i přesto, že dříve vystupoval proti cenzuře na internetu.[21]

• BÁEZ, Fernando. Obecné dějiny ničení knih: od sumerských tabulek po digitální éru. 1. vyd. Brno: Host, 2012. 597 s. ISBN 978-80-7294-697-6.
• RACHŮNKOVÁ, Zdeňka; PŘIDAL, Antonín. Zamlčovaní překladatelé: bibliografie 1948–1989. Praha: Ivo Železný, 1992. 246 s.
• ŠUSTROVÁ, Petruška. Služebníci slova. Praha: Pulchra, 2008. 328 s. ISBN 978-80-904015-3-2. Hovory, sv. 1. [Rozhovor se čtyřiceti českými překladateli.]
• TOMÁŠEK, Dušan. Pozor, cenzurováno!, aneb, Ze života soudružky cenzury. Praha: Vyd. a nakl. MV ČR, 1994. 157 s. ISBN 80-85821-16-8.
• WÖGERBAUER, Michael – PÍŠA, Petr – ŠÁMAL, Petr – JANÁČEK, Pavel a kol.: V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře. 2 sv. Praha: Academia – ÚČL AV ČR, 2015. 1664 s. ISBN 978-80-200-2491-6.

• Nihil obstat
• Imprimatur