Cílené zabíjení

Cílené zabíjení (anglicky Targeted killing) je forma atentátu na základě presumpce trestní viny. Podle definice, cílené zabíjení (též zabíjení podle jména nebo signatury) se vyskytují v zemích, kde je vyhlášen válečný stav.[1] Někteří analytici se domnívají, že je moderní eufemismus pro vraždu (záměrné zabití) jedince státní organizací nebo institucí mimo soudní řízení nebo válečné pole.

Predator drone - někdy používaný v cíleném zabíjení

Cílené zabíjení byla hodně používána eskaderami smrti v El Salvadoru, Nikaragui, Kolumbii a na Haiti v rámci občanských nepokojů a války, během 80. a 90. let 20. století. Cílené zabíjení bylo také použito v Somálsku, Rwandě a na Balkáně během Jugoslávské války. Vláda Spojených států amerických také provádí cílené zabíjení, jako např. zabití Anwara al-Awlaki.

Použití cílené zabíjení Izraelských konvenčních vojenských sil se stal samozřejmostí po Druhé Intifádě, kdy se Izraelské bezpečnostní síly používaly taktiku zabíjení Palestinských nepřátel.[2] I když zpočátku bylo odmítáno administrativou George W. Bushe,[3][nenalezeno v uvedeném zdroji] cílené zabíjení se později stalo častou taktikou Spojených států ve Válce proti Terorismu. Mezi příklady cíleného zabíjení Spojenými státy, které získaly značnou pozornost, patří zabití Usámy bin Ládina a amerických občanů Anwar al-Awlakiho a jeho dospívající syna, v roce 2011. V rámci Obamovy administrativy, využití cílené zabíjení rozšířila, a to nejčastěji prostřednictvím použití bezpilotních letounů operujících v Afghánistánu, Pákistánu nebo Jemenu.

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Targeted killings na anglické Wikipedii.

  1. GROSS, Michael L. Assassination and Targeted Killing: Law Enforcement, Execution or Self-Defence?. Journal of Applied Philosophy. Society for Applied Philosophy, 2006, 2006, s. p. 324. Dostupné online. (anglicky)
  2. Nir Gazit and Robert J. Brym, State-directed political assassination in Israel: A political hypothesis Archivováno 6. 10. 2014 na Wayback Machine.
  3. David Johnston and David E. Sanger, "Threats and Responses: Hunt for Suspects", The New York Times, 6 November 2002.

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.