Bukůvkové z Bukůvky

Obec Bukůvka (dnešní název Bukovka) se nachází 4 km západně od města Lázně Bohdaneč, směrem na Chlumec nad Cidlinou. Obec Bukovka a místní část Habřinka spolu tvoří jeden územní celek. Kolem roku 1465 koupili vladykové z Bukůvky další tvrz „Jilovka“ s přilehlým rybníkem Skříní. Dřevěná tvrz, východně od tvrze Bukovské, obklopená rybníky Jilovka a Skříní, byla přístupná jen po dřevěném mostě. Roku 1437 koupili Bukůvkové osadu Habřinku, která patřila klášteru Opatovskému. V druhé polovině 15. století ale již ves i tvrz vlastnili Bukovští z Hustířan.

Za předky rodu je považováno pět bratrů – Rohovlad, Bohuněk, Beneš, Mikuláš a Jan, kteří vlastnili nejen rodnou Bukůvku, ale i nedalekou Bělou.

• Jedním z prvních známých byl Matyáš z Bukůvky, který vstoupil do příbuzenství s významnými a mocnými rody tehdejší doby. Jeho manželka Klára pocházela z rodu slavného husitského hejtmana Diviše z Miletínka a jeho druhou manželkou byla Kateřina ze Žerotína.

• Ctibor Bukůvka z Bukůvky se koncem 15. století dostal do služeb Viléma z Pernštejna a ve službách tohoto vlivného člena panského stavu otevřel rodu Bukůvků cestu k zámožnosti. Jeho synové se na Moravě postupně zabydleli a začali se oficiálně psát Bukůvkové z Bukůvky. První známý údaj o jejich pobytu na Moravě je z konce 15. století; je jím zmínka o Janu Sezimu z Bukůvky (1480–1486). Moravská odnož brzy zastínila větev českou, která vymřela počátkem 16. století.

• Vzestup moravské větve vyvrcholil za Petra Bukůvky z Bukůvky a na Červené Lhotě (†1571), který v roce 1559 zakoupil ves Třemešek u Šumperka se statkem. Nejvíce ale přispěl k věhlasu rodu především humanisticky vzdělaný šlechtic Jan Bukůvka z Bukůvky (1555–1617), který dědictvím po otci získal panství Třemešek a zdejší tvrz přestavěl na renesanční zámek. Zanedlouho nato přikoupil panství Ivanovice na Hané a i zde později byla provedena přestavba tvrze na renesanční zámek. Postupně vlastnictví rozšířil o vsi Chromeč, Studénku (dnes Dolní Studénky), Hrabišín, Bohutín apod.

• Porážka stavovského povstání v r. 1620, přestože byli evangelíci, se jich nedotkla – ani na majetku ani na lidech. Roku 1719 byli Bukůvkové povýšeni do panského stavu. Řada členů rodu zastávala vysoké funkce.

• Karel Zikmund z Bukůvky (1761–1840) se stal guberniálním radou, byl krajským hejtmanem olomouckým, brněnským krajským hejtmanem a prezidentem komise pro daňové provizorium na Moravě a ve Slezsku.

• Císařský tajný rada a první prezident nově zřízeného zemského soudu na Moravě a ve Slezsku Jan Nepomuk Zikmund z Bukůvky získal za své služby v r. 1800 hraběcí titul v rakouských dědičných zemích s právem dědičným.
• Hrabě Michal Bukůvka (1808–1882) byl známý jako mecenáš hudebního života v Brně.

Erb Bukůvků z portálu zámku v Třemešku

Nevšední erb nosili Bukůvkové už od nejstarších dob. Původní erb měli ale jejich předkové v Čechách v 15. století v podobě dvou beraních rohů obtočených kolem hole. Moravští členové rodu měli už jen stočené a dvakrát překřížené stříbrné rohy v červeném poli. Krásné renesanční erby Bukůvků jsou vytesány na hrobce v Postřelmově (z roku 1592) a také na portálu zámku v Třemešku z roku 1587. Při povýšení do panského stavu roku 1719 zůstal znak nezměněn, teprve při udělení hraběcího titulu roku 1800 byli přidáni jako štítonoši dva zlatí lvi.

Pověst se váže k Bojanovickému majetku. Poddaným panského dvora v Horních Bojanovicích se podle dochované tradice vedlo nejhůře za Jana Zikmunda z Bukůvky, jehož úředníci odebírali sedlákům většinu vepřového a hovězího dobytka a přitom citelně trestali ty, kteří si byli stěžovat (ještě za druhé světové války existovaly v budovách panské zahrady zachované vězeňské cely). Bukůvkové se do lidské paměti zapsali nejhůře. Pánové se zde sice objevili jen zřídka, ale ustanovili sem velmi zlého úředníka. Ten byl tak krutý, že se mu lidé vyhýbali, jak mohli. Nejhůře pro ty, kteří mu zkřížili cestu, bylo, když měl krutý úředník bičík. Tím tloukl hlava nehlava robotníky na poli a často i tehdy, když šel do vesnice. Děti mu říkaly "čert". Není divu: jakmile nějaké dítě nebo houfec kluků uviděl si hrát na návsi a překáželi mu v cestě, bez milosti je sešlehal. Místní poddaní si vrchnosti často stěžovali, skládali pokorné supliky, ale stížnosti nepomáhaly. Vrchnost zůstávala vůči jejich prosbám hluchá. Proto se domluvili, že nebudou čekat na potrestání úředníka od vrchnosti, ale že si pomohou sami. Jednou, když robotníci pracovali ve "Staré hoře" u velkého lesa, zatáhla se obloha znenadání mraky. Blesky začaly křižovat oblohu a hromy burácely jako v té největší bitevní vřavě. Všichni v čele se zlým úředníkem se utíkali schovat do lesa. Když rachot hromu a déšť ustaly, vyšli po bouři z lesních úkrytů robotníci sami. Užaslým spoluobčanům s radostí vypravovali – a později i své vrchnosti – že v hrozné bouři čert zlého úředníka před jejich zraky sebral a propadl se s ním do pekla. Bukůvkové tomu nevěřili a poslali sloužící hledat do lesa alespoň mrtvolu svého úředníka. Ale hledání, které trvalo několik dnů, bylo zbytečné. Nenašli nic.

• BŘEZINA, Vladimír. Rytířský stav v Čechách a na Moravě v raném novověku. Rod Bukůvku z Bukůvky od středověku do 20. století. České Budějovice: Veduta, 2008. ISBN 978-80-86829-33-3.
• HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha: AKROPOLIS, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Bukůvkové, s. 29–30.
• MAŠEK, Petr. Modrá krev. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1999. 330 s. ISBN 80-204-0760-X. S. 35.

• Další rody: Seznam českých šlechtických rodů

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Bukůvkové z Bukůvky na Wikimedia Commons
• Hrobka-Postřelmov^{[nedostupný zdroj]}
• Třemešek
• Rodová hrobka v Postřelmově