Zkouška tvrdosti podle Brinella

Zkouška tvrdosti podle Brinella je měření tvrdosti materiálů podle švédského inženýra Johana Augusta Brinella, která patří mezi statické zkoušky tvrdosti materiálu. Způsob jejího provedení je popsán a ujednocen normou ČSN EN ISO 6506-1 . Princip spočívá ve vnikání zkušebního tělesa - indentoru - kulového tvaru do zkoumaného materiálu a následného zjištění průměru vtisku. Tvrdost podle Brinella se označuje akronymem HB (Brinell hardness). Jestliže je pro měření použita kulička z kalené oceli, označuje se metoda ve zkratce HBS. Ta je vhodná pro měkčí materiály. Je-li třeba měřit materiály větší tvrdosti, pak se použije kulička ze slinutých karbidů, označení takové zkoušky je potom HBW. Obecně se však Brinellova metoda používá na materiály měkké a středně tvrdé.

Schema Brinellovy zkoušky.

U zkoušení tvrdosti dřeva je typickým testem ocelová kulička o průměru 10 milimetrů jako indentor tlačená silou 1000 N u tvrdých dřevin, 500 N u středně tvrdých a 100 N u měkkých.

Tvrdost se měří podle vzorce:

${\displaystyle \operatorname {H_{B}} ={\frac {2F}{\pi D\left(D-{\sqrt {D^{2}-d^{2}}}\right)}}}$

kde:

F = Síla působící na indentor (N)

D = průměr kuličky (mm)

d = průměr otlačené plochy (mm), bere se průměr ze dvou navzájem kolmých měření (d₁ a d₂)