Zkouška tvrdosti podle Knoopa

Zkouška tvrdosti podle Knoopa je metoda měření mikrotvrdosti – zkouška mechanické tvrdosti, která se používá především u velmi křehkých materiálů nebo tenkých desek, kde lze pro zkušební účely udělat jen malý vroubek. Do vyleštěného povrchu materiálu se po určenou dobu vtlačuje špička diamantového jehlanu s poměrem úhlopříček 7:1, úhly 130° a 172,5°.[1] Zátěžová síla na tento indentor se pohybuje v rozmezí 25 - 3600 gf.[1] Poměr délky úhlopříčky k hloubce je 1/30 Výsledek testu, tedy hloubka vytvořeného otisku, se měří pomocí mikroskopu.[2]

Srovnání Mohsovy a Knoopovy škály

Tvrdost podle Knoopa (HK) je pak dána vzorcem:

${\displaystyle HK={{{\textrm {load}}({\mbox{kgf}})} \over {{\textrm {impression\ area}}({\mbox{mm}}^{2})}}={P \over {C_{p}L^{2}}}}$

kde:

L = délka delší úhlopříčky vtisku [mm]

C_p = korekční faktor daný tvarem indentoru, ideálně 0.070279

P = zátěžová síla

anebo bezrozměrně:

HK = (1,4509 . F) / l2

F - zatížení (působící síla) [N],

l - délka delší úhlopříčky vtisku [mm].

Otisky při použití Koopovy metody jsou při stejném zatížení téměř trojnásobně delší a mělčí než u zkoušky podle Vickerse.[1]